|
||
|
Kapitoly z teorie architektury...
Teorie má smysl jen tehdy, když čerpá z praxe a je použitelná pro praxi.
7 MÝTŮ o architektuře a stavění a jejich neblahé důsledky
MÝTUS č. 1: „ARCHITEKTURA = DESIGN, ARCHITEKT = DIZAINÉR, ESTÉT.“
MÝTUS č. 2: „RODINNÝ DŮM je JEDNODUCHÁ stavba – není potřeba architekta.“
MÝTUS č. 3: „Kvalitní architektura a služby architekta jsou jen pro „bohaté“.“
MÝTUS č. 4: „Architektura se musí podřizovat módě.“
MÝTUS č. 5: „Jednoduše a levně = pravoúhle.“
MÝTUS č. 6: „Funkčně = chladně.“
MÝTUS č. 7: „Vysoké investice = provozní úspory.“
MÝTUS č. 1: „ARCHITEKTURA = DESIGN, ARCHITEKT = DIZAINÉR, ESTÉT.“
ARCHITEKTURA nevzniká proto, abychom se na ni „jen“ koukali - není to obraz, který pověsíme na zeď a případně uložíme na půdu.
ARCHITEKTURA vzniká obvykle proto, že má splňovat nějaký prostorový a provozní účel - má nás chránit, má nám poskytovat prostor pro život.
ARCHITEKTURA je v podstatě PROSTOR, ve kterém máme a musíme ŽÍT.
Chceme, aby tento prostor na nás působil vlídností a vstřícností, inspirativně a krásně . . .
* * * * * * *
ARCHITEKT vytváří ARCHITEKTURU, a proto v žádném případě nestačí, aby byl pouhým DIZAINÉREM nebo ESTÉTEM.
Pokud má správě plnit svoji úlohu, musí v prvé řadě : UMĚT SPRÁVNĚ ORGANIZOVAT PROSTOR !
Obecná definice profese „ARCHITEKT“ říká, že ARCHITEKT UMÍ: - kreslit a skicovat - počítat a kombinovat - ovládat prostorové vidění a představivost - rozpoznávat a analyzovat, navrhovat a projektovat různé druhy staveb a architektonických děl ...
Pokud definujeme „DOBRÉHO ARCHITEKTA“, řekneme, že ARCHITEKT MUSÍ DÁLE MÍT: - kvalitní, tj. do hloubky i šíře co nejvíce rozvinutou, profesní průpravu - pochopení pro potřeby lidí a schopnost komunikace - úctu k životu - smysl pro funkčnost a dobré estetické cítění.
v detailu to pak znamená:
- dobrou znalost praktických úkonů a životních situací, - schopnost vnímat a předvídat pohyb a růst, - cit pro vyváženost a koordinaci, - smysl pro rozlišování a správné hodnocení subjektivního a objektivního, stejně jako potřebného a nepotřebného, - schopnost adekvátně reagovat na nové, obtížné i měnící se různorodé nároky - tj. projevovat odvahu, - smysl pro detail, přesnost, celistvost a úplnost, - pochopení a úctu k technické stránce stavby (ve vztahu k funkčnosti, proveditelnosti a ceně), - správnou míru pro efektivitu dílčích částí i celku stavby, - schopnost oboustranně! spolupracovat s profesemi (– což představuje jeden z nejběžnějších a nejzávažnějších nedostatků!) - společenský nadhled a nezávislost (největším rizikem pro stavebníka je závislost projektanta na dodavatelích stavby)
* * * * * * *
ESTETIKA samotná je velmi komplikovaná záležitost. Víme všichni, že nic na světě není za všech okolností krásné - vše je relativní a podmíněné spoustou dalších faktorů. Tak jako hraje podstatnou roli v kráse ženy její úsměv, stejně tak je estetika architektury spjata s jejím duchem.
A co je DUCH ARCHITEKTURY ? To, co nás oslovuje.
ESTETIKA ARCHITEKTURY má být samozřejmá, přirozená, musí vyplývat z požadavků na architektonické dílo a být jeho automatickou součástí.
Zvláště mluvíme-li o architektuře pro bydlení, správně pochopená a uplatněná estetika se projevuje HARMONIÍ A PŘÍVĚTIVOSTÍ.
Co je absurdní: ESTETIKA je v současnosti velmi často ZAMĚŇOVÁNA s tzv. odvahou - obvykle spíše DRZOSTÍ... Za každou cenu "něco nového" - překvapit, spíš šokovat, útočit pokud možno na všechny smysly najednou. Vznikají novodobé významné veřejné (občanské) budovy, které jsou nepřehledné a komplikované, přitom se tváří stroze, chladně a vyvolávají depresivní emoce (odstrašujícím příkladem jsou nákladné veřejné knihovny).
Navzdory „kultu estetiky a designu“ pozorujeme, že architektura se stále více stává nevlídnou, až člověku nepřátelskou . . .
MÝTUS č. 2: „RODINNÝ DŮM je JEDNODUCHÁ stavba – není potřeba architekta.“
Rodinný dům je po stavební stránce, v terminologii stavitelství a stavebního zákona, obvykle definován jako jednoduchá stavba.
Tímto se ovšem nesmíme nechat zmýlit: jde o definici týkající se pouze obecných aspektů, jako jsou: konstrukční řešení, technické vybavení, jednoduchost provedení a bezkonfliktnost územně-právních vztahů. Stavební úřad totiž vůbec nezajímá, jak se Vám bude v domě bydlet, ale řeší pouze, aby Vám dům nespadl a jakkoli nepoškodil veřejné zájmy (zájem o „spokojeného občana“ je přenechán... hádejme komu).
Co se týče architektonické stránky věci, je rodinný dům stavbou s velmi intenzivním, různorodým, komplikovaným a stále se vyvíjejícím provozem, který je nutno realizovat v přiměřeně velkém a často miniaturizovaném prostoru – proto vyžaduje zvláštně vysokou úroveň odbornosti a profesní i životní zkušenosti. Navíc k rodinnému domu přináleží pozemek – a ten chceme přeci co nejúčelněji a nejpříjemněji využívat! Vazba domu vůči okolí je prvotní a nejdůležitější věcí, kterou se musí architekt zabývat! V rodinném domě velmi často vychováváme děti – myslíme správně a dostatečně na všechny jejich budoucí potřeby, když přemýšlíme o nové kuchyni, luxusní sedačce, nablýskané koupelně... ?
Žádné jiné profesi, kromě profese ARCHITEKTA – člověka se zvláštním smyslem pro potřeby jednotlivce i celku, nepřísluší vedoucí úloha při řešení takto závažného úkolu, pokud má být ovšem vyřešen bezezbytku správně.
Bohužel (pro obě strany, tedy jako pro jak architekty, tak pro stavebníky) vygradovala situace do obdobných absurdit, jako se to děje např. v lékařství: lidé se raději uchylují k léčitelům bez odborných kvalit, ale s lidským přístupem, protože vlivem komerčního a odtažitého přístupu, který ve zdravotnictví vládne, zcela ztratili důvěru v odborníka – lékaře.
Nicméně objektivně musíme trvat na skutečnosti, že: Bez dobrého architekta lze jen stěží postavit dobrý rodinný dům – tak aby fungoval uvnitř i venku, jak má.
MÝTUS č. 3: „Kvalitní architektura a služby architekta jsou jen pro „bohaté“.“
Stalo se nedobrým zvykem, že architekti touží po „velikosti“, a proto rádi dělají „velké stavby“ a hlavně stavby „za velké peníze“ (kdo by nechtěl?).
Tvorba architekta se tak stává komerční a ODCIZUJE se lidem – tedy těm, kterým má SLOUŽIT. Bohužel se velmi často zapomíná, že i velká nebo vysoce komfortní stavba je stále něco, co slouží člověku a přistupuje se k ní, jako k mrtvé, dekorativní nebo naopak stroze funkční, ale téměř vždy KOMERČNÍ, záležitosti.
A tak nastávají dva paradoxy:
1) jedni si mohou dovolit plýtvání investicemi; netuší o zákeřnostech stavebního trhu a tak se běžně stává, že jim architekti (rozuměj dodavatelé prostřednictvím smluvně zavázaných architektů) „vnucují“ všemožnosti za šílené (šílené proto, že zbytečné) peníze – tedy věci nepotřebné, ale lákavé, moderní, přepychové... Vznikají domy nabité drahým vybavením a přemrštěným komfortem, které ovšem postrádají to hlavní – útulnost, přívětivost, hřejivost a intimitu.
2) druzí jsou nuceni šetřit své úspory nebo dokonce staví za půjčené peníze; netuší o zákeřnostech stavebního trhu a tak v neznalosti šetří na všem možném, bohužel mnohdy i na tom důležitém; projekt považují za nutné zlo a architekty (přiznejme si to) za zloděje, kteří se na nich hodlají přiživit – a inkasovat honoráře za jakési nehmotné rady a fantazie... Běžné, a nebojíme se říct „chudé“, domy jsou drcené snižováním investic do bolavých patvarů a i když stavebník získává dojem, že má v domě „všechno“, ve skutečnosti postrádá to hlavní: dostatečný prostor pro život. Pro tyto domy je příznačné nekvalitní provedení a přeplácanost co se vybavení i stylu týče... Jestli se někdy hovořilo o „baroku“, pak nyní můžeme v mnohých případech směle hovořit o „moderně“ – opět se stejným, stejně smutným pousmáním...
Dobrý architekt musí rozumět životu a člověku – a tvorba pro konkrétního jednotlivce je pro něj velkou výzvou. A to i tehdy (nebo zvláště tehdy?), když výsledkem nemá být „honosný palác“, kde je na první pohled vidět „že se nešetřilo“, nýbrž obyčejný účelný a příjemný DOMOV. Teprve tento úkol totiž donutí tvořitele přemýšlet do všech podrobností, hloubek a souvislostí...
Ten, kdo má dojem, že si architekt řekl za svou práci „nehorázné peníze“, pak se buď obrátil na „nesprávného architekta“, anebo špatně počítá. Stačí si sepsat, kolik v domácnosti třeba ročně zaplatíme za servis auta, za benzín či cestovné, za telefony, za „balenou dobrou vodu“, za pamlsky, za poplatky na úřadech, za dovolenou, za úroky v bankách... a nakonec porovnat s tím, kolik by nás vlastně měl stát celý nový dům, kolik vysněné umyvadlo do koupelny, kolik tak „nezbytný“ krb v obýváku, kolik oplocení, kolik možná již opravdu nezbytné druhé auto... a kolik DOBRÁ ARCHITEKTONICKÁ STUDIE NAŠEHO DOMU – nejspíše jediné stavební investice v našem životě.
MÝTUS č. 4: „Architektura se musí podřizovat módě.“
Jedna MÓDA střídá druhou. A je to jako „ode zdi ke zdi“.
V případě oděvů se to dá obvykle tolerovat a snad i pochopit, i když! vysoké podpatky „holá bedra po italiku“, nebo upnuté kalhoty nadělaly už spoustu zdravotních problémů, stejně jako kdysi korzety nebo barokní paruky... Ne nadarmo se říkávalo: „Parádo, trp!“ V případě STAVĚNÍ se nestačíme divit, jak DOBROVOLNĚ a NEUVÁŽENĚ se mrhá obrovskými investicemi . . .
Nejdříve musel mít každý dům: uskákaná průčelí, rozsekané střechy, vikýřky a „mini-apsidy“ a div ne věžičky... Jako by malebnost šla vyjádřit pouze přebujelou komplikovaností.
Nyní: pokud to nemá pouze 4 obvodové stěny, a všechny rovné a naleštěné, tak to není ono! Jako by každá sebemenší odchylka od dokonalé „krabice“ měla zhroutit celou estetiku i ekonomiku stavby!
Anebo: Před dvaceti lety: okna domů na venkově byla zazdívána na středověké „střílny“... Žádné slunce, žádné světlo!
Dnes, když chcete být „in“: vystavíte si (i na maličké parcele!) krychli, s obrovským oknem přes celý dům: od rohu k rohu a od podlahy ke stropu, takže před sluncem, nákladnými opatřeními a cizím pohledem neutečete – přijímáte dobrovolně, ba s nadšením, roli králíka v akváriu.
A stejně naivně jako před dvaceti lety věříte „pohádce o tepelné úspoře“. . .
Což takhle nějaký rozumný, střízlivý, ŽIVOTNÍ PRAXÍ PŘIJATELNÝ KOMPROMIS ?
Vždyť dnešní šaty onosíme za rok, ale v domě chceme bydlet až do smrti, a žít chceme přeci v pohodě a co nejdýl...
Nebo snad ne?
MÝTUS č. 5: „Jednoduše a levně = = pravoúhle.“
Nešvarem novodobého stavění je striktní unifikovaná „půdorysná přímočarost“. A žádné „výkřiky“ ve smyslu tzv. „organické“ či „přírodní“ architektury to nezachrání (spíš jsou povětšině opačným extrémem, s řadou vlastních nešvarů).
Když se podíváme na krajinu – vše se vlní, zakřivuje, mění... A nové parcely vznikají tak, že „kdosi“ položí pravítko na mapu a (obvykle tam, kde majitel ukáže) nakreslí čáru... Lze to bez obalu nazvat „znásilňováním krajiny“, včetně znásilňování jejích uživatelů...
Pak přijde stavebník a jen počítá metry čtvereční a kolik za ně musí dát.
Pak přijde projektant a vzdychne: Co si s takovým nešikovným pozemkem počít? Vjezd směřuje k jihu, přitom stavební čáru mám dodržet 6m od silnice – kam dát jižní okna? A k čemu bude severní zahrada? Pozemek je příliš úzký... převýšení terénu tak velké, že by se do svahu vměstnala dvě patra...
I s takovýmito úkoly si DOBRÝ ARCHITEKT umí poradit. Ovšem nesmí k úkolu přistupovat „tupě“, jen s pravítkem v ruce, a už vůbec ne pomocí přímek, křivek a oblouků v počítači !
Ať už jde o přestavbu jádra ve starém bytě, o vymyšlení nových dispozic v prostorově omezeném domku nebo o situování domu na nepříznivém pozemku, může nám velmi pomoci třeba tzv. „šikmina“... – useknout nebo zakulatit roh, aby se zpříjemnil a zvětšil jinak stísněný prostor, natočit pokoje a okna ke slunci, vytvořit příjemné a účelné zákoutí s ohledem budoucí neznámé sousedy i s respektem k převládajícím větrům...
Architekt by si měl umět „hrát“ s tvary i objemy – a odhadnout, kde a v jaké míře se takové řešení je vhodné, nebo dokonce nezbytné. Opravdu jsou situace, kdy nic jiného než „roztančení přímek“ nepomáhá...
Bohužel mnoho stavebníků (ale i projektantů) se takovému řešení z jakéhosi zažitého principu brání, nutno dodat, že mnohdy ke své škodě.
Nejde totiž obvykle o zásadní konstrukční komplikaci nebo finanční ztrátu, ale o nechuť se poprat s obtížnějším úkolem.
MÝTUS č. 6: „Funkčně = chladně.“
Před cca 90 lety, v krizovém období mezi dvěma světovými válkami, zcela přirozeně vznikl FUNKCIONALISMUS. Byl to obrovský pokrok – začlo se navrhovat a stavět s důvěrou v ROZUM a VĚDU.
FUNKCIONALISMU vděčíme např. za to, že vpustil do našich domovů slunce, světlo a vzduch. Tehdy s velkým zájmem začali architekti studovat provoz v bytě a hledali vhodné návaznosti místností, včetně jejich přiměřené orientace ke světovým stranám. Přísně vědecky se rozebíralo uspořádání kuchyně, aby se hospodyni ušetřily zbytečné kroky a pohyby, vše se najednou navrhuje s ohledem na hygienu a čistotu... Tyto principy zůstaly dodnes nepřekonané – vešly ve všeobecné povědomí odborníků i laiků.
Pojetí „funkce“ v tvorbě architektů se ovšem postupně omezilo na tyto hlavní poučky a spolu s jejich striktním dodržováním se vytratila z architektonické tvorby svébytnost. Funkcionalisté „druhé generace“ ztratili cit k tradičním architektonickým principům i nepostradatelným kompozičním zásadám... 50. léta 20. století vedla u mnohých architektů až k odporu proti funkcionalismu a k programovému popírání jeho stěžejního hesla: „FORMA SLEDUJE ÚČEL“.
Co se děje v soudobé architektuře lze jen těžko popsat, ale je smutné, že mnoho budov je hodnoceno jako „funkcionalistické“ a přitom nemají s účelností ani s krásou nic společného. Prostě se jen navenek tváří „pravoúhle“ a „čistě“. Kdesi pod kůží ale cítíme mráz...
A vnímáte ten paradox? Přeci chladně působící stavba nemůže být z principu dobře funkční, když její hlavní funkcí je vytvářet láskyplný domov ! Při podrobném studiu tzv. „funkcionalisticky se tvářících rodinných domů“ zjistíme, že z hlediska účelnosti mají spoustu nedostatků: jsou funkčně deformované a omezené, nelogické či přemrštěné, ignorují akustické požadavky, jsou náročné na úklid a údržbu, stěží opravitelné apod. Žádný prosklený krb, podlahové vytápění ani dřevěné obložení nenahradí útulnost, intimitu a teplo zákoutí !
Pokud budeme ignorovat základní životní a provozní potřeby a souvislosti, pak i ten sebelépe se tvářící dům může být domovem depresí, vzteku, nemocí, hádek a beznaděje... Aby se tak nestalo, chceme stavět především a vždy FUNKČNĚ.
MÝTUS č. 7: „Vysoké investice = = provozní úspory.“
Je potřeba si stále připomínat smutnou pravdu: STAVĚNÍ JE V PRVÉ ŘADĚ VELKÝ BYZNYS.
Jsou zde dva protichůdné a snad i stejně zhoubné faktory, který mají zásadní vliv na tvorbu architektury a stavění vůbec: na jedné straně přílišná snaha o šetření, na druhé straně neopodstatněné až přebujelé hýření a plýtvání.
Ačkoliv tyto dva přístupy se mohou ocitnout na jedné stavbě a při jednom problému osamoceně, ještě častěji se setkáváme s jejich zhoubnou kombinací :
VE SNAZE (a s patřičným odůvodněním) UŠETŘIT,
investujeme do NEPŘIMĚŘENĚ NÁKLADNÝCH
a povětšinou SPORNĚ NÁVRATNÝCH řešení a zařízení,
obvykle pod vlivem komerční i jinak tendenční "informační masáže", která jde povětšině ruku v ruce s oficiálními předpisy, zákony a normami.
Zároveň je tedy potřeba mít na paměti, že oficiální rámcový a pro občana důvěřivě uznávaný informační zdroj, tj. právní a zákonný rámec, se nachází pod výrazným pod lobbistickým tlakem...
Typické oblasti stavebního byznysu, ve kterých stavebník „ztrácí hlavu“ a kde se peníze „nejvíce točí“, jsou například:
energetika – díky neodbornému náhledu veřejnosti a oprávněnému strachu z budoucnosti se daří zákazníkům vnucovat nejnemožnější, nejnevídanější a naprosto překomplikované technologie, zařízení a systémy, vedoucí k (údajné) úspoře energie na všech možným frontách, vytápěním počínaje a el. spotřebiči konče (dokonce i za cenu ztráty principielní funkčnosti)...
kuchyně – komerce vede občana ke zcela nepraktickým, konfliktním a mnohonásobně prodraženým řešením... ale dobré, kvalitní jídlo ani bezproblémový a bezpečný provoz a maximální účelnost není to, co by všichni zúčastnění dodavatelé ctili na prvním místě.
sociální zařízení – přehršel místností, přehršel zařizovacích předmětů a všeho dalšího vybavení, a to bez ohledu na užitnou hodnotu, zato s důrazným vyzdvihování estetického významu „oné místnosti“ na skutečný „trůní sál“, včetně jeho reprezentativnosti a ohromujícího (ochromujícího) účinku...
Na dezinformaci v prostředí stavebnictví a architektury se nepodílí pouze stavební trh a média, ale ve značné části i samotní uživatelé, kteří jsou předem zpracovaní příslušnými dodavateli... a předávají své „osvědčené rady“ dál svým kamarádům a známým... Málokterý investor je natolik obeznámený s příslušnou problematikou, že se správně zorientuje – a i ten zodpovědný, který se snaží v oboru vzdělat, bývá zpravidla zahlcen zavádějícími informacemi a nedobere se podstaty věci . . . (Mezi projektanty je bohužel ! situace obdobná.)
|
 |
 |
||
