Samozřejmě všechny tyto propočty se týkají především běžné rutinní projektové práce

UŽITEČNÉ POVÍDÁNÍ O STAVĚNÍ

- náměty, rady, zkušenosti

 

Následující texty obsahují praktické informace, zkušenosti a poznatky, vyplývající z naší dlouholeté praxe v projektování rodinných domů. Odráží se v nich různé problémy a nemoci dnešní doby i naše snaha napomoci správné orientaci ve všeobecně vládnoucím chaosu.

Šíření osvěty považujeme za jeden z hlavních úkolů své profese. Věříme, že u nás naleznete řadu užitečných odpovědí na své otázky.

 

Pakliže zůstanete pouze u čtení, budeme rádi, když napomůžete vnášet světlo a optimismus do temných koutů společenského povědomí. Pakliže najdete důvod a chuť se nám ozvat, potěší nás, když budeme hned od počátku naladěni na stejnou notu. Ovšem Váš zájem nás potěší i tehdy, když nám bez zdlouhavého čtení zavoláte a my budeme moci účelně reagovat na Vaše konkrétní otázky.

 

 

OBSAH:

 

*              O MUŽSKÉM A ŽENSKÉM PRINCIPU A DALŠÍCH PODSTATNÝCH PRINCIPECH důležitých pro správný návrh rodinného domu

 

*              OCENĚNÍ PROJEKTANTŮ ZA PRÁCI aneb PROČ SE STAVÍ PODLE VADNÝCH NÁVRHŮ

 

*              CO JE OBSAHEM NÁVRHU STAVBY a jaký je rozdíl mezi VARIANTAMI a ALTERNATIVAMI

 

*              2D NEBO 3D ? aneb JAK VYMYSLET SPRÁVNÝ DŮM

 

*              OPTIMÁLNÍ VELIKOST NEBO MINIATURIZACE ?

 

*              NA ČEM VŠEM SE DÁ UŠETŘIT PŘI STAVBĚ ? aneb JAK SPRÁVNĚ SNIŽOVAT INVESTIČNÍ NÁKLADY STAVBY

 

*              NOVÝ DŮM JAKO NOVÉ ŠATY ? aneb ZDRAVÁ RODINA A ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL ZE DNE NA DEN

 

*              POVÍDÁNÍ O TOM, JAK STAVBA OVLIVŇUJE PARTNERSKÉ A RODINNÉ VZTAHY

 

*              PROČ SE NA MALÝCH STAVBÁCH FUŠUJE ? aneb BLUDY, BLUDY, BLUDY

 

*              „ŠETŘETE ENERGIÍ – BOJUJTE ZA EKOLOGII!“ aneb STRAŠIDLA JSOU OD TOHO, ABY STRAŠILA LIDI

 

*              Mistři FENG-ŠUEJ stavěli dobře pro čínského císaře. Mistři ARCHITEKTI staví dobře pro naše lidi.

 

*              STAVEBNÍ POZEMEK OVLIVNÍ VŠE DALŠÍ – nezdráhejte se včas poradit u odborníků !

 

*              PROČ STAVEBNÍCI RÁDI LISTUJÍ KATALOGY RODINNÝCH DOMŮ – a proč si bez dobrého projektanta nemůžeme správně vybrat

 

*              O KUCHYNÍCH A VAŘENÍ V BYTĚ

 

*              NÍZKOENERGETICKÉ A PASÍVNÍ DOMY A VELMI VYSOKÝ A JEŠTĚ VÍCE AKTIVNÍ BYZNYS aneb Jak krutě můžeme doplatit na dobře míněné šetření

 

 

 

 

 

O MUŽSKÉM A ŽENSKÉM PRINCIPU

A DALŠÍCH PODSTATNÝCH PRINCIPECH důležitých pro správný návrh rodinného domu

 

V prvé řadě nutno podotknout, že návrh rodinného domu je věc opravdu velmi složitá a bohužel mnoho projektantů (ať stavařů nebo architektů) ji podceňuje. Samozřejmě je to dáno značně tlakem na snižování nákladů ve fázi přípravy stavby.. ale to je jiná kapitola.

 

Stěžejnější je fakt, že praxi architekta / projektanta, provozují mnohem více muži, než ženy. Přitom návrh RD je záležitostí přinejmenším z poloviny (zda více, to nechť posoudí každý sám – kolik kdo čím času v domácnosti stráví...) záležitostí žen – a jak jsem se už mnohokrát přesvědčila, muži velmi málo ví o tom, co žena v domě všechno musí...

 

Z naší projektantské praxe víme, že při návrhu RD dochází k mnoha střetům. Nejde ani tak o střety mezi projektantem a investorem, ale především o střety mezi samotnými investory – RD je prakticky vždy záležitostí muže a ženy a mužský a ženský princip jsou natolik odlišné, že nutně i diskuse nad návrhy je velmi kontroverzní. Abychom lépe mohli pochopit obě investorské strany, velmi se nám osvědčilo absolvovat veškeré zásadní konzultace za účasti architekta ženy a projektanta-stavaře muže.

 

V pochopení požadavků klientů – tj. obou partnerů a s citem pro danosti místa se nám daří tvořit návrhy, které jsou zárukou uživatelské spokojenosti. Je to zejména díky tomu, že investory přímo zapojujeme do samotné tvůrčí práce. Každé, byť sebejednodušší zadání, má v začátcích minimálně 5 alternativ, které se obvykle rozvíjejí do dalších desítek variant – v diskusi nad nimi teprve můžeme pochopit, co je pro investora zásadní, co jen „chvilkovou potřebou“ a co zcela neguje.

 

 

Je spousta zásad, které se snažíme dodržovat, neboť se nám osvědčily mj. ve vlastní „bydlící“ praxi a celkově jsou nezbytné, pokud chceme respektovat základní lidské potřeby (biologické, psychické, sociální...). Každý dům se staví na mnoho let – je tedy potřeba počítat s tím, že i funkce místností se mohou v průběhu času měnit. I když je dnes uživatel známý, i ten může přijít jiný – a proto (třeba i kvůli hodnotě domu – tedy prodejnosti) je dobré pamatovat na tyto „obecné principy“. Nelze se spoléhat na trend „krátkověkosti“ rodinných domů – každá nová stavba či přestavba přece znamená nové investice a již dnes se v globálu potýkáme s jejich nedostatkem – jak se pak můžeme spoléhat na „nadějné vyhlídky“ dalších generací?

 

Tak tedy, namátkově několik principů, které provází naši tvorbu rodinných domů:

 

·        První, co řešíme na začátku, je vždy výškopis pozemku: převýšení a možnosti modelace terénu nejzásadněji, spolu se světovými stranami, ovlivní celý návrh! Bohužel současná zavedená praxe velí: nejdřív dům, pak osazení domu do terénu. Je to naprosto špatně! I sebezkušenější projektant nemůže zaručit, že věc dopadne úspěšně – přeci i sebemenší dodatečné natočení domu mění původně uvažované oslunění místností, výhledy, návětrné strany apod..

 

·        Optimální prostor obytné místnosti je 4x4m, se světlou výškou okolo 2,7m – umožňuje jak příjemný pobyt, tak  vcelku libovolné běžné využití pro 1 až 2 osoby. Pokud se musíme uskrovnit, jako minimum počítáme 4 x 3,5m. V běžných případech dnešních RD jsou obytné místnosti (ložnice) navrhovány v rozměru okolo 3,5 x 3,5m (pozn.: minimum pokoje v paneláku činilo 3,6 x 3,6m). Tedy v případě ložnice se musí počítat s tím, že např. při vtěsnání dětské postýlky nebude nijak komfortní. Zoufalostí jsou pokoje o rozměru 3x3m a zcela tragickým řešením jsou „nudle“ o šířce okolo 2,5m. Takový pokoj bude nejen depresivní, ale i uživatelsky nekomfortní, s malou variabilitou využití.

 

·        Orientaci jednotlivých místností vůči světovým stranám volíme vždy tak, aby dům celkově vyzařoval optimismem i v zimním méně slunečném období; znamená to, že počítáme s krajním rozptylem slunce JV až JZ a to se snažíme dostat do všech pokojů, kde se bývá – zvláště tam, kde se pohybujeme nejčastěji (pravidelně). Proto nikdy nebereme slunce jídelně, snažíme se zpříjemnit pobyt v kuchyni alespoň východním, někdy i západním oknem, prosluníme vstup apod..

 

·        O variabilitě a flexibilitě se svého času hodně hovořilo, nicméně v praxi se objevují téměř výhradně domy, které tyto vlastnosti nemají – velikosti místností žádnou vhodnou záměnu neumožňují. Máme za to, že je dobré moci např. dětský pokoj vybavit jako ložnici nebo mít v pracovně místo na rozkládací lůžko na občasné přespání (marodna jednoho z manželů, pokoj pro hosty apod.). V případě rozsáhlejší dispozice domu bude jistě užitečné uvažovat již předem o možnosti dvou samostatných vstupů – tedy přechod z jednogeneračního bydlení na dvougenerační, a to při zachování komfortu patřičného soukromí a samostatnosti obou domácností.

 

·        Je potřeba, aby místnosti v bytě byly orientovány pokud možno různě, tj. aby nebyly všechny pobytové místnosti svými okny obráceny jen jedním směrem. Tento požadavek je často projektanty ignorován: např. všechny ložnice mívají stejnou orientaci; i když vypadá sympaticky, že všechny pokoje se obracejí ke slunci, zcela chybí místnost s večerním chládkem apod.. Klimatizace může vyřešit hodně, ale přirozený chladivý stín ani výhled zastíněného osvěžujícího koutu zahrady nenahradí... Stejně tak je potřeba počítat s tím, že dům bývá z různých stran různě exponován hlukem, veřejným pohledem a jinými rušivými vlivy – a pro psychickou pohodu je nezbytné mít doma vždy „kam se schovat“, když potřebujeme chvilku klidu...

 

·        Nejvíce úrazů vzniká v bytě... to říkají chirurgové. Pokud chceme, aby náš dům byl co nejvíce pohodlný a bezpečný, pro všechny věkové kategorie obyvatel i návštěvníků, pak musíme od počátku ctít zásady bezpečného provozu a bezbariérovosti. Otázku schodů a schodišť v bytě šetříme co nejpečlivěji – schody mají být jen tam, kde jsou VHODNÉ, nikoli nezbytné – téměř vždy se totiž dá najít řešení, které se schodům v rámci denního provozu v bytě vyhne. Když už schody chceme anebo musíme navrhovat, pak jen takové, které budou dostatečně pohodlné a bezpečné. Nikdy se nesnažíme při návrhu tvaru, stoupání nebo schodišťového zábradlí upřednostňovat jejich estetickou úlohu před úlohou provozní. Stejně tak se nesnažíme schody vměstnat do malého prostoru za každou cenu – víme totiž, že ušetření trošky prostoru na této vždy rizikové komunikaci se může obyvatelům domu krutě vymstít.

 

·        V důležitých věcech se nikdy se nespoléháme na to, že technika všechno vyřeší. I když již je v dnešní domácnosti technické vybavení typu vzduchotechnika (ventilátory, digestoře) nebo klimatizace běžnou záležitostí a instalaci dobře funkčních přístrojů vždy důrazně doporučujeme, řešíme otázky fizikálních jevů v bytě a zajištění dobrého klimatu i z podstaty samostné stavby. To znamená, že se snažíme respektovat fyzikální zákonitosti prioritně v samotném návrhu dispozičního a prostorového rozvržení. Např. je nutno počítat s tím, že ventilátory a zvláště výkonné digestoře jsou velmi hlučné, tedy rušivé; zejména digestoře z tohoto důvodu nebývají s oblibou (ženami) používány; všechny místnosti, které jsou zdrojem zápachu a vlhka dispozičně izolujeme (při požadavku propojení kuchyně s obytným prostorem alespoň navrhujeme „překlad“, který brání rozlivu teplého mastného vzduchu .... a uvažujeme, jak bude probíhat přirozené větrání (co se bude dít při otevření oken). I když investor tvrdí, že nyní příliš nevaří, vždy počítáme s tím, že tato situace může nastat (a nastává)!

 

·        Méně místností znamená mnohdy více; nemocí dnešních investorů je nasekat dispozici na „kamrlíky“ – mít vše oddělené zdí, což ovšem znamená spoustu dveří, více zdiva a obkladů atd. Přitom se ignorují akustické zásady a odděluje se vše tenkými „papírovými“ příčkami... takže intimita jednotlivých prostorů, jak si je přestavujeme na papíře, ve skutečnosti žádná není. Např. zatracuje se, že jako úložné prostory lze dobře využít chodby – samozřejmě ovšem musí být dostatečně prostorné a pohodlně uspořádané atd.; anebo se oddělují provozy, které je dokonce vhodné sloučit apod..

 

·        Při úvaze o vytápění RD zvažujeme reálně všechny stránky nabízených možností (investiční, provozní, uživatelské, komfortotvorné,...). Jsme opatrní při volbě řešení, která se zdají výhodná (např. díky dotacím), ale mají svá úskalí (např. neustálý hluk, který znehodnocuje pozemek – můžeme jej pak v klidu obývat jen mimo topnou sezónu). Z důvodu zajištění uživatelského komfortu též ze zásady nedoporučujeme „kotelnu v obýváku“, neboť v praxi málokde funguje a bývá zdrojem nepříjemností – záleží zde na každém investorovi, ale musím podotknout, že těch, kteří „čiperně přikládají, neštítí se prachu z popela a nebojí se průvanu atd.“ je v reálu velmi malé procento. Zkrátka upozorňujeme na to, že nemalá investice do krbu a komína nemusí být adekvátní výslednému užitku ani potěšení.

 

·        Vždy důrazně varujeme před propojením garáže s obytným prostorem (běžně bývá navrženo pouze přes jedny dveře!). Pozor na tzv. šoupačky – tyto v běžném provedení nelze počítat jako dostatečně vzduchově izolující. Garáž je zdroj smradů, též hluku a špíny; navíc je zbytečným přepychem ji komponovat do domu, který vytápíme. Nechat se zlákat „vytápěnou garáží“ se nemusí vyplatit – je sice příjemná, ale nevhodná co se týče životnosti auta... Pokud se bojíme nasedat po ránu do zmrzlého auta – snadným řešením je na 10 až 20 minut před odjezdem zapnout obyčejný horkovzdušný ventilátor (k tomu stačí prodlužka)...

 

·        Prostory kolem domu koncipujeme tak, aby to k pobytu venku lákalo co možná nejvíce dní v roce – zejména se jedná o umístění teras a jejich začlenění v prostoru – je potřeba vytvářet zákoutí, a ty řešit tak, aby byly chráněny před větrem, deštěm, ale též umožňovaly vyhřívání se na slunci za chladnějšího, ale vlídného počasí. Závětří ozářené sluncem nemusí být jen výsadou tchýní, takové zákoutí je důležité zejména pro menší děti; praxe nás naučila, že je potřeba alespoň dvou takových prostorů – v našich krajích totiž převládají západní a SZ větry, proto mnozí investoři přicházejí po většinu roku o vysněnou idylu svých „západních teras“.

 

A všechny tyto a mnohé další principy musíme skloubit s tím hlavním, co jsme uvedli na začátku: optimální vyřešení všech vazeb domu vůči pozemku a jeho okolí.

Jako dobré řešení si představuji dům, kde bude alespoň nějaká podstatná obytná část domu, která patří všem jeho obyvatelům (nemusí to být obývák, ale třeba jídelna nebo hlavní vstup...) orientovaná do přiměřeně velkého chráněného prostoru – do míst, kde se budu cítit dobře – nerušeně, neviděn a neslyšen (i v případě, že okolo bude časem všechno zastavěno), tj. na svou zahradu, která mě bude lákat být venku, něco aktivně dělat pro své zdraví (neboť aktivní pobyt na čerstvém vzduchu je důležitější než cokoliv jiného), kochat se pohledem na něčem, co je mé, mnou vytvořené... Též asi máma bude chtít mít dobrý přehled o místě, kde si budou hrát děti... atd. atd.

 

Smutnou pravdou je, že spousta domů je postavena neideálně a ještě víc jich je postaveno zcela špatně – a lidé v nich přesto bydlí. Tvrdíme ovšem, že vždy jsou dány nějaké podmínky a našim úkolem je maximálně a co nejsprávněji je využít. Je jen a jen na stavebníkovi, jaký zvolí ke svému novému domovu přístup.

 

 

OCENĚNÍ PROJEKTANTŮ ZA PRÁCI

aneb PROČ SE STAVÍ PODLE VADNÝCH NÁVRHŮ

 

Architekti, inženýři a technici, projektující ve stavebnictví, si stanovili určitá pravidla pro poskytování svých služeb. Pro výpočet ceny za projektové práce byly sestaveny seznamy výkonů pro jednotlivé fáze projektové přípravy stavby. Tyto výkony jsou rozděleny vždy do dvou kategorií: na hlavní výkony, které jsou obsahem základní ceny vypočtené dle honorářového řádu, a dále výkony zvláštní, u kterých se předpokládá, že jsou investorem nebo povahou zadání vyžadovány „navíc“, tedy nejsou standardně „povinné“ a jako takové jsou i oceňovány zvlášť (nasmlouvávají se „za příplatek“).

Stanovení ceny za práci architekta (z textu ČKAIT): Výkonový a honorářový řád, který používají projektanti na základě doporučení svých profesních komor (ČKAIT a ČKA),. Samozřejmě všechny tyto propočty se týkají především běžné rutinní projektové práce. Nikdo si nemůže dovolit stanovovat tyto průběhy pro tvůrčí koncepční práci předních inženýrů a architektů, ale i tam posléze následuje běžný projektový postup.

 

Aktuální stav v oceňování projektových prací je tak říkajíc katastrofální. Nemáme v záměru si zde naříkat – jelikož dobře víme, že těch, kdo na svůj plat mohou po právu naříkat, je mezi námi a téměř ve všech profesích spousta. Ale jelikož se jedná o dost podstatnou záležitost, která má mimo jiné a především vliv na kvalitu odváděných projektových prací – a tato se přímo dotýká zájmů stavebníků – klientů, dovolíme si tuto problematiku přiblížit alespoň krátkou citací nedávno publikovaných stanovisek k této otázce.

Úryvek z článku: „Chceme bezpečné ceny! vzkazují státu projektanti“

URL: http://stavebniserver.com/clanky/detail/chceme_bezpecne_ceny_vzkazuji_statu_projektanti-3826/

„Situace na trhu projekčních a inženýringových společností se meziročně zhoršuje, ještě před rokem ředitelé těchto firem odhadovali, že letos trh nepoklesne o více než 2 procenta, teď věří, že v roce 2012 trh poklesne o 5,2 procenta. Hlavními překážkami růstu trhu jsou pro projekční společnosti byrokracie ze strany státu a nedostatečná poptávka. ... Dnes 40 % ředitelů uvádí, že jeho firma realizuje méně kvalitně než dříve. „Objevují se cenové nabídky na zpracování projektů i ve výši pouhých 10 až 30 % doporučené ceny. Za takto nízký honorář ale není reálné odvést solidní práci odpovídající závažnosti úkolu. Tento postup často vede k nedostatečným projektům a následnému navyšování nákladů stavby i jejího provozu,“ říká Josef Panna, předseda České komory architektů.“

Úryvek z článku „Dumpingové ceny při zadávání zakázek.“

URL: http://www.kavz.cz/2012/11/bezpecna-cena-projektu/

„Ze zkušeností architektů i stavebních inženýrů vyplývá, že ve většině výběrových řízení na zpracovatele projektové dokumentace staveb i územně plánovací dokumentace vítězí nabídky s nejnižší cenou, aniž by se výběrové komise zamýšlely nad kvalitou takto získaných projektů. Běžně se objevují nabídky o 30 % nižší, než by odpovídaly reálným nákladům za jejich zpracování. Není ani výjimkou, že projektanti nabízejí svou práci i za třetinu či desetinu odpovídajícího honoráře. Často pak dochází k nekvalitnímu zpracování projektů, anebo k následnému navyšování nákladů.“

--

Praxe je taková, že představa klientů – stavebníků o obsahu a standardu projektové dokumentace, kterou objednávají u projektanta, je velmi povšechná a nepřesná. Jak bylo citováno výše, stejně tak produkce různých projekčních firem je značně odlišná, kromě toho je zaznamenáván trend snižování kvality projektových prací z jedné produkce vlivem nedostatečného oceňování zakázek a vzrůstající neochoty/neschopnosti investorů tuto fázi přípravy stavby platit víc než v „nezbytné míře“.

Podstatou každého projektu je NÁVRH STAVBY. O tom hovoříme více v jiné kapitole. Je katastrofální, že právě tato oblast je v procesu projektování nejvíce „šizena“.

Proč se toto děje? Když se zamyslíme nad stylem fungování naší společnosti, zjistíme, že podobně to chodí prakticky ve všech oblastech. Nejnázornější a snad každému srozumitelný může být příklad fungování našeho zdravotnictví: Zásadní pro zdraví člověka je prevence, základem úspěšné léčby již nemocného pacienta je komplexní přístup a stanovení správného směru vyšetřování a léčení na samém počátku potíží a dále správná koordinace specialistů při léčbě. To znamená, že podstata úspěchu zdravotnictví je v rukou osvěty a vstřícných a všeobecně vzdělaných praktických lékařů s patřičnou praxí. Zda se toto děje, jak má, nechť posoudí každý sám ze svých zkušeností.

 

Tak tedy stejně jako „praktický lékař“ byl již dávno redukován na „obvoďáka“, který vypisuje neschopenky, posílá od jednoho specialisty ke druhému, pomáhá sbírat „body“ a vlastně o pacientovi nic moc neví, tak byla úloha architekta víceméně redukována na roli „obchodníka, který shromažďuje jednotlivé části projektu od specialistů a pak s nimi běhá po úřadech, aby dostál všech požadavků stavebního zákona“. Nejeden architekt, vlastnící firmu a „živící“ zaměstnance, se musel vzdát své tvůrčí práce a smířit se s rolí obchodníka a vyjednávače.

 

Platí, že čím víc papírů, výkresů, textových zpráv, výpočtů a složek, tím je klient spokojenější. Podobně touží po obsáhlosti projektu úředník, akorát je zde podstatná odlišnost: klienta zajímá víc kvantita (čím je složka tlustší, tím líp), úředníka zajímá obsah kvalitativní, tj. ke každému bodu předepsanému vyhláškou jen to nejnezbytnější, tj. „co nejtenčí složka“. Ovšem kvalita projektu zajímá úředníka jen do té míry, co lze jednoznačně posuzovat pomocí zákona. Tj. podstata kvality samotného návrhu stavby žádného úředníka nezajímá – ani nemůže, nejen že pro to nemá obvykle dostatečné znalosti a vzdělání, ale už proto, že neprošel složitým procesem návrhu a projektování dané stavby. Jinak řečeno: architekt / projektant je ten, který zodpovídá za obsahovou kvalitu projektu, úředník pouze kontroluje, zda byla dodržena obecná pravidla co se týče ohrožení veřejných věcí.

 

A dále: čím hloupější a komplikovanější návrh stavby a čím méně osvícený stavebník, tím lépe pro stavební průmysl, který se může na stavbě „vším možným přiživit“. Stejně jako „šíleně komplikovaně nemocný a vystrašený pacient“ je zlatý důl pro farmaceutické firmy...

Ještě jeden úhel pohledu: Návrh stavby, neboli architektonická studie, je fáze tvůrčí a velmi zodpovědná. Z toho vyplývá její pracnost a velká časová náročnost, respektive časová i obsahová „nevyzpytatelnost“. Zatímco stavař zpracuje vámi dodané půdorysy a zadávací podmínky k rodinnému domu do podoby projektu pro stavební povolení běžně do 14 dnů (když se bude hodně snažit a méně spát, někdy i za dva dny) – neboť vesměs používá již zažitá schémata, zpracování dobrého návrhu domu může při důkladném přístupu zabrat měsíce, u náročnějších investorů i léta. Samozřejmě to není tak, že architekt tři měsíce drží v ruce „tužku“ a maluje váš dům. Ten delší čas není nutný k „nakreslení“, ale k tomu, aby se vše promyslelo a hlavně „nechalo uležet a vyzrát“ – každý stavebník je v uvědomování si komplikovaných vztahů v domě a tříbení svých požadavků, i ve schopnosti je správně formulovat, jinak rychlý. Matkou přírodou jsou dané limity, které lze stěží překračovat – i mozek má svá pravidla a jak se říká (a dříve říkalo mnohem častěji): všechno chce svůj čas. I nalezení „společné frekvence“ pro mluvu mezi projektantem a stavebníkem.

 

Už tedy jistě rozumíte: Proč by stavebník chodil za architektem, když za málo může mít „vše potřebné“ od stavaře, „bez komplikací“ a defakto hned...??

 

 

 

CO JE OBSAHEM NÁVRHU STAVBY

a jaký je rozdíl mezi VARIANTAMI a ALTERNATIVAMI

 

Pokusíme se nyní rozebrat obsahovou stránku té projektové fáze, která je jako nejpodstatnější zároveň nejvíce zastřena mlhami, nese název  „NÁVRH STAVBY“ a znamená vpodstatě totéž, co „ARCHITEKTONICKÁ STUDIE“.

 

OSNOVA PŘEVZATA Z HONORÁŘOVÉHO ŘÁDU profesních komor ČKAIT a ČKA, doplněna našimi poznámkami:

 

hlavní výkony:

-         příprava návrhu stavby architektem (stanovení zadávacích a smluvních podmínek)

-         zpracování návrhu stavby architektem (popřípadě včetně koordinace specialistů, v této fázi to bývá zejména požárník a statik) - ve variantách (alternativy jsou zvláštním výkonem samostatně honorovaným)

-         textová část návrhu stavby (Průvodní a souhrnná technická zpráva)

-         výkresová část návrhu stavby (Situace, Půdorysy, Řezy, Pohledy, obvykle v měřítku 1:100)

-         upřesnění specifikace potřebných částí předběžných průzkumů pro specialisty koordinované architektem, a to podle charakteru zakázky (např. stanovení požadavků na inženýrsko-geologický průzkum)

-         uskutečnění předběžných jednání architektem k zamýšlenému dílu s dotčenými orgány a osobami  (obvykle konzultace zadávacích podmínek nebo předběžného návrhu se stavebním úřadem)

-         projednání výsledků s klientem a odsouhlasení výsledků a cílových představ

zvláštní výkony:

-         doplnění dokumentace dosud zpracované architektem o zvláštní nároky a nové požadavky, popřípadě vypracování alternativních studií (v našem případě se jedná o proces, kdy nové požadavky, případně i zvláštní nároky, vyplývají teprve z diskuze mezi projektantem a klientem! alternativy jsou samozřejmou součástí tvorby!)

-         doplnění dokumentace dosud zpracované architektem o zvláštní nároky a nové požadavky, popřípadě vypracování alternativních studií (v našem případě se jedná o proces, kdy nové požadavky, případně i zvláštní nároky, vyplývají teprve z diskuze mezi projektantem a klientem! alternativy jsou samozřejmou součástí tvorby!)

-         vypracování některých požadavků zvláštními (nestandardními) technikami projektování (např. zpracování fyzického modelu stavby)

-         provedení potřebných částí předběžných průzkumů specialisty koordinovanými architektem, a to podle charakteru zakázky (specifikace energetických, hospodářských, biologických a ekologických souvislostí a vazeb na okolí)

-         posouzení a návrh řešení některých vybraných finančních náležitostí stavby architektem, předběžný odhad investičních nákladů (hrubá kalkulace investičních nákladů, která vychází z ročních ukazatelů na kubík obestavěného prostoru, je obvykle nezbytná a investorem požadovaná již ve chvíli zahájení prací na návrhu stavby)

-         stanovení některých speciálních časových a organizačních náležitostí stavby

-         provedení předběžné poptávky

-         znázornění záměrů zvláštní technikou (např. perspektivy nebo digitálního prostorového zobrazení) – stalo se již samozřejmostí

-         vypracování návrhu řešení údržby objektů, konstrukcí a zařízení

-         sestavení plánu financování, analýza stavebních, provozních a užitných nákladů

-         spolupůsobení při získání úvěru

-         podklady k výpočtu poplatků za získání vyjádření účastníků řízení a za výpisy z evidence nemovitostí

součinnost klienta

-         při přípravě návrhu/studie stavby

-         při použití některých zvláštních (nestandardních) technik projektování klientem

-         při provádění potřebných předběžných průzkumů

-         při uskutečnění předběžných jednání

-         při projednání výsledků s architektem/inženýrem (technikem) a rozhodnutí o rozpracování zakázky do dalšího stupně

--

Jak jsme již uvedli v předcházející kapitole, hlavní výkony jsou obsahem základní ceny, vypočtené dle honorářového řádu. Výkony zvláštní jsou investorem nebo povahou zadání vyžadovány „navíc“, tedy nejsou standardně „povinné“ a jako takové jsou i oceňovány zvlášť (nasmlouvávají se „za příplatek“).

dle slovníku:

VARIANTA: pozměněná podoba určitého tématu, typu apod.; obměna

ALTERNATIVA: možnost volby mezi dvěma (n. více) způsoby řešení (zprav. protikladnými); volitelný způsob řešení;

Všimněte si důležité věci: jednání s klientem o návrhu „se předepisuje“ jen na začátku (zadávací podmínky) a v závěru (odsouhlasení výsledků) práce na studii !! – tzn. že se předpokládá, že v případě, že s prvním návrhem klient nesouhlasí, nastupuje další zcela nové kolo vytváření návrhu v další alternativě, což už je zvláštní výkon. Jinými slovy, když projektant nenabídne žádnou alternativu, je to v pořádku. Pokud je v návrhu něco, s čím klient nesouhlasí, obvykle se to řeší drobnými úpravami původního návrhu – čímž obvykle vzniká paskvil, který není uspokojivý, ale nakonec se s ním investor nějak smíří („pochopí“, že to jinak nejde). Projektant, který nechce investora „vyplašit“ a odradit vícenákladem za alternativu, o této možnosti raději mlčí.

Snad i tento dokument má za následek, že též běžná praxe vypadá tak, že nedochází k uspokojivému konsensu mezi projektantem a stavebníkem. Takový obecný postup se snad může týkat staveb „neosobních“, u nichž je celá idea návrhu výhradně v rokou autora (architekta / projektanta). A to pouze za předpokladu, že zadávací podmínky jsou dobře a jednoznačně nastaveny a že autor návrhu je zcela na úrovni odpovídající náročnosti konkrétního úkolu.

Ovšem v případě rodinných domů je situace mnohem závažnější. Při návrhu je totiž potřeba postupovat zcela individuálně a pokud chceme být poctiví, tedy ve velmi úzké spolupráci mezi investorem a projektantem.

Já tvrdím, že nelze dobrý rodinný dům navrhnout bez přímé účasti investora. Nutno otevřeně říct, že mnoho mých kolegů nechápe, že k takovému postupu mám odvahu – sami by se totiž báli toho, že jim investor svými zásahy práci zkomplikuje a „překazí“...

K tomu, aby účast investora byla skutečná, musí být nalezen „společný jazyk“ mezi investorem a projektantem. Východiskem pro pochopení investorových požadavků je stavění alternativních (tj. rozličných i zcela protikladných) řešení a v reakci investora na ně hledat odpovědi na zásadní otázky podmiňující zadání. Jde o to, že investor-laik si spoustu věcí nepředstaví správně a nemůže ve své hlavě postihnout všechny souvislosti – může je uvidět a pochopit teprve při jasném a zřetelném výkladu podaném sdílným architektem.

Pro tento účel, tj. pro nalezení porozumění a výchozích zadávacích podmínek skrze různé alternativy, je potřeba absolvovat několik vícehodinových konzultací v různých fázích rozpracovanosti díla. Celkový počet hodin, strávených na tvorbě domu, a náročnost zpracování návrhu, nejdou předem s určitostí odhadnout – vše záleží na kvalitě komunikace mezi všemi zúčastněnými, na složitosti zadání a na investorovi samotném.

 

Nejdůležitější fáze je přitom proces hledání a ladění výchozí dispozice. Dispozice je vpodstatě obrázek s názvem „PŮDORYS DOMU“. Při hledání vhodného řešení těchto obrázků může vzniknout spousta, někdy jen deset, jindy sto.

 

Bohužel mnoho investorů, zvláště těch, kteří mají k dispozici více finančních prostředků a proto se obracejí na architekta (všeobecně lze říct, že služby architekta navyšují investici do projektu v první fázi přípravy stavby), očekává od návrhu rodinného domu především návrh jeho estetické působení. Neboli více než provozní skladba domu investora zajímá jeho vnější, případně též vnitřní vzhled (zejména co se týče „reprezentativních prostor“ v domě).

 

Snažíme se toto uvést na správnou kolej – a to tak, že používáme svoji vlastní osvědčenou metodiku pro práci s klientem. Více vám principy naší tvorby a komunikace s klientem přiblížíme v následující kapitole:

 

 

2D NEBO 3D ?

aneb JAK VYMYSLET SPRÁVNÝ DŮM

 

Dnes, oproti dřívějším desetiletím, se stalo samozřejmostí vytvářet návrh stavby pomocí grafických počítačových programů, které umožňují práci ve 3D hned od prvopočátku zamýšlení se nad stavbou. Zvláště u architektů je tento postup propagován jako velmi efektivní, umožňující klientovi od počátku vnímat dům v jeho nejen provozních, ale též hmotových souvislostech.

Dovolím si tomuto postupu oponovat.

Po letité práci s různými klienty a projektováním rodinných domů různých charakterů a rozsahů jsem získala tuto zkušenost:

Každý investor je velmi zvědavý na to, jak jeho dům bude „vypadat“. Tzv. „první dojem“ z pohledu na dům se zdá být pro každého člověka zásadní. Ovšem skutečnost je poněkud složitější: první dojem z estetického působení domu může být „důležitá“ pro ty, kteří jdou poprvé kolem, anebo pro první návštěvníky domu. Každé další setkání s domem ovšem řeší zcela jiné charakteristiky než je estetika! V prvé řadě je to užitná hodnota domu, a ta vyplývá defakto nejvíce z jeho provozního uspořádání a dále z jeho užitného vybavení (včetně použitých materiálů a propracování detailů – ty ovšem nebývají tak náročné na případnou stavební změnu či úpravu jako samotná dispozice domu, proto ani ony nejsou tak zcela zásadní).

Z tohoto důvodu hned v úvodu upozorňuji na to, že první, co budeme řešit, je DISPOZIČNÍ USPOŘÁDÁNÍ DOMU, a to ve 2D! Na začátku stojí tedy požadavky na provoz, rozmístění jednotlivých místností vzhledem k provozu, velikost jednotlivých prostor vzhledem k počtu a velikosti uživatelů a vnitřního vybavení, nejvhodnější orientace místností ke světovým stranám a venkovnímu prostředí... Samozřejmě k tomu je nutno hned v počátcích v hlavě projektanta přičíst též požadavky na estetiku, které buď investor nějaké více či méně určité má (může to být i obrázek vzorového řešení), anebo které projektant sám vydedukuje jako pro daný případ vhodné, jelikož vystihují investorovy požadavky.

Tím, že první konzultace se odvíjejí nad papírem a řeší prostor jen „naplacato“, tj. ve 2D, se může zákazník oprostit od zrádného působení „estetiky“ a soustředí se na to hlavní, o co v návrhu rodinného domu jde: na dispoziční uspořádání.

 

V této první „2D fázi“ nesmíme ovšem zapomenout na jednu velmi důležitou součást návrhu – a to je osazení domu do terénu. V této otázce nám v úvodu obvykle poslouží dostatečně řezy terénem (zpracované projektantem na základě výškopisného zaměření pozemku). Do nich projektant zakreslí  možné alternativy co se týče výškového členění domu (je dobré znát v tuto chvíli alespoň přibližnou velikost domu). Z řezů klient získá jasnou představu o možnostech výškového uspořádání, včetně možností odkanalizování domu a odvodnění pozemku, a může se pro další fázi navrhování rozhodnout, zda bude chtít řešit dům přízemní, patrový, anebo v polopatrovém uspořádání... Důležité je zvládnout výškové vazby na vstupy a vjezdy na pozemek, umístění garáže apod.. Není nic horšího, než z nouze přijmout řešení s nejstrmějším povoleným sklonem vjezdu na pozemek nebo do garáže, jak se děje v mnoha případech, kdy se výškovými poměry na pozemku nikdo předem zodpovědně nezabýval – proto otázku sklonu vjezdů řešíme hned na začátku a upřednostníme komfortní a hlavně celoročně bezpečné řešení.

Také hned na začátku dobře zvážíme, co všechno by na pozemku mělo být a jak by měl být pozemek využíván, na jaké prostory – s jakým charakterem by měl být členěn, jaké by měly být vazby venkovních prostor k domu, případně k dalším objektům (např. požadavek bezbariérovosti x visuté terasy).

 

Při tvorbě dispozice rodinného domu hledáme odpovědi na otázky:

·        kolik lidí a generací, jaké provozy a jaké věci (zařízení, vybavení, nábytek) se budou v bytě nacházet

·        kdo, kdy, jak často, s čím, s kým, jakým způsobem bude využívat jednotlivé místnosti nebo prostory aneb: co všechno se v bytě bude dít

·        všechno a všichni, co se v bytě ocitnou - odkud a jak často chtějí kam

·        jak velké prostory jsou v daném případě optimální

·        kdo anebo co má být viděno, případně slyšeno, odkud kam (kým)

·        kdo anebo co nemá být viděno anebo slyšeno, odkud kam

·        kam má a kam nemá svítit slunce, kdy a jak

·        kolik denního světla potřebujeme nebo chceme kdy a kde

·        co by se obyvatelům líbilo „jen tak“

Abychom se nenechali unést mimo reálné možnosti či do slepé uličky, musí projektant souběžně zvažovat konstrukční řešení, prostorový a estetický účinek, všechny obecné zadávací podmínky ve vztahu k technickému řešení, a v neposlední řadě též ekonomickou stránku všech nabízejících se řešení.

 

Teprve když je vše v dispozici jasné, nebo alespoň v zásadních věcech vytříbené, je možné přistoupit k modelování ve 3D – třeba i ve variantách, které umožňují hrát si s hmotami a tím i s estetickým působením (tvar a členitost střech, velikost, proporce a členění oken, dveří a prosklených stěn; v interiéru se řeší kromě stavebních otvorů zejména zvýšení, tvarování nebo členění stropních podhledů; apod.).

Tato fáze je vlastně odměnou za předešlou náročnou a zodpovědnou práci při hledání dispozičního řešení. V některých případech je hmotové řešení jasné hned napoprvé (forma sleduje účel, jak by řekl klasik), jindy je potřeba si s hmotami více pohrát a model „vytříbit“. Tato fáze tedy klade nároky zejména na tvůrčí práci estéta – architekta a jeho schopnost vcítit se do představ všech zúčastněných klientů.

 

Výše uvedený postup považuji za správný proto, že se osvědčil. Zatím totiž došlo vždy k tomu, že klient poté, co se ztotožnil s půdorysem domu (tj. s výkresem 2D) přijal hmotové řešení, z těchto dispozic vyplývající, s nadšením a přesvědčením, že výsledek je správný, tedy i po estetické stránce jemu zcela vyhovující.

V takovém případě i já jako projektant můžu být spokojena, že dům nebude pouze hezký, ale bude též splňovat všechny složité nároky provozní, tak, jak je investor sám prezentoval anebo v průběhu práce přijal za své.

 

Když se na věc podíváme s nadhledem, zjistíme, že dvojka je vždy před trojkou. Když se budeme snažit obrátit logická a ověřená pravidla naruby, vytvoříme problém.

 

Odpověď na otázku: „2D nebo 3D?“ tedy jednoznačně zní:

 

„Určitě 2D i 3D, ale hezky po pořádku !“

 

 

 

OPTIMÁLNÍ VELIKOST NEBO MINIATURIZACE ?

 

Je potřeba si uvědomit dva rozdílné kvalitativní stupně:

V minimalizovaném prostředí se dá fungovat a přežít.

Jen v optimálně prostorném a správně uspořádaném bytě lze dosahovat efektivity příslušných činností a fungovat bez zbytečných kolizí – tedy bez zbytečné újmy na radosti ze života.

V praxi to znamená, že byt nebo místnost uspořádaná tak, aby se tam obyvatelé a příslušné zařízení vůbec vešli, je možno akceptovat v případě nouze a nutnosti přežití. Když ovšem máme na život větší nároky, tedy jsme činorodí a od svého bytu očekáváme, že nám nabídne  kvalitní život, musíme hledat taková řešení, která maximálně vyloučí prostorové a provozní kolize v bytě.

Sama jsem kus života prožila v minimalizovaném bytě, v různých situacích jsem byla nucena provozovat bydlení a činnosti s bydlením související ve stísněných podmínkách. Když se jedná o krátkodobou záležitost (vynucenou při přestavbách nebo reorganizacích v bytě, anebo chtěnou při dovolené v karavanu), lze takové prostředí vnímat kladně: jako nezbytnost anebo dokonce přínos co se týče změny prostředí, která nás nutí učit se schopnostem vyrovnávat se s neobvyklými podmínkami – dá se to přirovnat k otužování.

Nicméně každodenní, stereotypní život, který žijeme v určitém daném rytmu a chceme, aby byl co nejvíce efektivní (zvyk v činnosti je polovina jejího úspěchu!) a příjemný (dobrá nálada podmiňuje naši výkonnost a efektivitu), musíme v jeho potřebách respektovat a prostoru pro něj věnovat maximální péči. Pokud se uchýlíme k neopodstatněné miniaturizaci v případě návrhu nového bytu, je to skoro jako bychom si usekli levou ruku, protože i bez ní můžeme v dnešní době celkem snadno přežít.

 

Ještě jeden aspekt je pro úplnost potřeba zmínit: pro některého stavebníka může být například byt pouze místem krátkodobého pobytu, tedy místem pro „přespání“.. pak ale obvykle ale není řešením výstavba rodinného domu, ale nalezení vhodného malého bytu (hlavní roli pak hraje, kromě úměrné ceny, vzdálenost od místa denní docházky a klid na nerušený spánek).

 

Samozřejmě první námitka zní: finance!!! Ano, každý stavebník potřebuje takový návrh, který bude svým rozpočtem odpovídat reálným možnostem jeho „peněženky“. Ovšem u rodinných domů, které jsou typologicky a tedy i objemově podobny jeden druhému jak vejce vejci, mluvíme-li o průměrném standardu, leží gró finanční zátěže poněkud jinde, než v rozměrech.

Stavba je natolik různorodá záležitost, že najdeme tisíce dalších rezerv, kde se dá velmi dobře ušetřit, než v šetření prostorem. Aby nedošlo k mýlce: mluvíme o velikosti prostorů v řádech centimetrů až metrů. Jde o to, že mnoho rodinných domů ve snaze vejít se do „kubíkové ceny“, má sice dispozice velmi komplikované, ale při pohledu na místnosti zjistíme, že kromě trochu většího (někdy přehnaně velkého) obýváku jsou zde jen kamrlíky, kterým k charakteru slušné obytné místnosti chybí pouhých délkových 0,5 až 1 metr! Zdá se, že běžný stavebník má pocit lépe odvedené práce na návrhu domu tehdy, když je půdorys hodně členitý, je v něm co nejvíce místností, komůrek a koutů... – jeden z dalších tragických omylů laika.

 

Dobře víme, že tzv. kubíková cena, ze které vychází např. i ceny katalogových rodinných domů, je cifra vycházející z jakýchsi průměrů s velmi velkým rozpětím (může dosahovat i rozptylu 50%).

Každý, kdo je trochu obeznámen s problematikou a zamyslí se, najde takových příkladů, kde se dá na stavbě spolehlivě ušetřit, najde spousty...

 

 

 

NA ČEM VŠEM SE DÁ UŠETŘIT PŘI STAVBĚ ?

aneb JAK SPRÁVNĚ SNIŽOVAT INVESTIČNÍ NÁKLADY STAVBY

 

Pro nás projektanty je nejúsměvnějším „šetřící styl“ stavebníků, který je u nás velmi rozšířen, a to: „v prvé řadě ušetřit na projektu!“ Samozřejmě úsměvný jen potud, pokud se netýká našeho „živobytí“ – situace je taková, že málokterý projektant Vám odpoví kladně na otázku, zda se cítí být za svou práci dostatečně finančně ohodnocen (a na rozdíl o jiných profesí ve stavebnictví, kde se dá porůznu vydělávat „i bez poctivé práce“, to bude míněno vážně).

Podobným příkladem je jiný a snad mnohem tragičtější případ šetření, který je v naší společnosti velmi rozšířen: šetření na každodenním jídle na jedné straně a pak kupování drahých potravinových doplňků, vitamínů a léků na straně druhé.

 

Další bod, na kterém stavebník - laik vidí největší možnost úspor, je výběr realizační firmy, řemeslníků, zhotovujících stavbu. Tato oblast je velmi spekulativní a hlavní problém vidíme spíše v tom, že je obtížné na našem trhu nalézt vůbec zhotovitele, který stavbu bude schopen dodat v bezvadném stavu, než v cenách, které jsou mnohdy velmi zavádějící...

 

Tak tedy tyto dva výše uvedené body ze zásady, že jsou velmi pochybné, ne-li přímo tragédií zavánějící, zcela pomineme a budeme se zabývat tím, co je naopak obsahem projektové přípravy stavby. Protože to, kolik při stavbě ušetříme, záleží především na našem dobrém plánování – tedy na správně stanoveném investičním záměru a důmyslném naprojektování.

 

Problematika „poměru mezi výší investic a užitkem ze stavby“ je natolik obsáhlá, že kdybychom se snažili o úplnost, nejspíše bychom množstvím nejrůznějších pro a proti zahltili sebe i čtenáře. Pokusíme se zde tedy pouze o výčet jednotlivých oblastí, které jsou v procesu plánování a realizace nového bydlení velmi podstatné z hlediska výše investičních nákladů a které tedy musíme podrobit přísnému procesu rozhodování o správné volbě. (O některých tématech se můžete dočíst podrobnější informace v samostatných kapitolách.)

·        výběr lokality k bydlení

·        výběr konkrétního stavebního pozemku ke stavbě rodinného domu

·        rozhodnutí o funkcích domu a pozemku (chceme dům jen „na přespání“ nebo v něm budeme mít i vlastní kancelář? pozemek nám stačí velikosti výběhu pro malého krysaříka nebo potřebujeme fotbalový plácek pro děti anebo plánujeme plantáž na melouny?)

·        výběr typu domu (izolovaný / řadový / dvojdomek, přízemní / podsklepený / patrový apod.)

·        úvaha o optimální velikosti domu (zohledňujeme limity dané územním plánem a finančními možnostmi)

·        doplňkové stavby na pozemku – co vše můžeme potřebovat a co musí být (garáž, kůlna, kurník, sauna, bazén, hřiště pro děti apod.)

·        energetická a surovinová základna pro průběh stavby (např. možnosti výhodnější dodávky stavebního materiálu, úspora na dopravě materiálu – přizpůsobit tomu výběr materiálového a konstrukčního řešení a organizaci stavby)

·        energetická a surovinová základna pro provoz v domě (vlastní studna? vlastní palivo? nezávislé odkanalizování?)

·        prostorový komfort domu (výčet samostatných místností a úvaha, které  provozy lze sloučit do jednoho prostoru a naopak co slučovat nechceme)

·        konstrukce a materiály – při podrobnějším zkoumání cen na trhu zjistíme, že různé alternativy jednoho typu stavebního dílu jsou ve své úplnosti vždy cenově srovnatelné; vyšší ceny některých řešení jsou dány obvykle vyšší poptávkou, tj. defakto reklamou a módností, tedy jen vyjímečně většími nároky na výrobu nebo provádění, a už vůbec ne lepší efektivitou; zvažujeme tedy především tyto stránky: fyzikálně-technické parametry, složitost a rizika při provádění, spolehlivost, životnost, údržbu)

·        technické vybavení a technické zázemí domu – naprosto zásadní položka rozpočtu: počínaje vytápěním, větráním a případně klimatizací a počtem komínů, konče počtem zásuvek a žárovek; tato oblast je snad nejméně „průhledná“ a přesto, že se jedná o oblast téměř ryze technickou, kupodivu (spolu s interiérovým vybavením) nejvíce podléhá módním trendům;

·        fasády a krytina (hlavní důraz klademe na trvanlivost a údržbu)

·        interiérové vybavení (podlahové krytiny, povrchy stěn a stropů); v této oblasti velmi podstatnou položku tvoří zařizovací předměty sanitární + vybavení kuchyně; měli bychom si přiznat, že i v kuchyni poskládané ze starého a levného nábytku lze vařit mnohem lépe než v nejmodernější kuchyňské sestavě – vše totiž záleží jen a jen na jejím organizačním uspořádání, spolehlivé a efektivní funkčnosti správě zvolených typů spotřebičů a na kuchaři;

·        oplocení pozemku a úprava zpevněných ploch, terénní úpravy (dle charakteru pozemku můžou být velmi výraznou rozpočtovou položkou, která mnohdy nepřipraveného stavebníka překvapí až v závěru stavby)

 

Každou z uvedených oblastí musíme podrobit zevrubné analýze, zvážit všechny možnosti, které máme a teprve na základě toho se rozhodovat. Vždy je dobré, když ve fázi analýzy máme po ruce někoho, kdo se v dané problematice dobře orientuje a bude nám umět nezištně a nezávisle poradit. Rozhodování samotné je už pak vyhrazeno pouze investorovi... a jeho nejobtížnější součástí nebývá ani tak zvažování všech alternativ, jako především nalezení konsenzu mezi všemi budoucími uživateli domu, kterým chce investor vyhovět.

 

Samostatnou a velmi rozsáhlou kapitolou je pak šetření investic při stavbě samotné – odvíjí se od správného harmonogramu stavby, od dobré smlouvy o dílo, od kvalitního dozoru na stavbě... o tom snad někdy příště.

 

 

 

 

NOVÝ DŮM JAKO NOVÉ ŠATY ?

aneb ZDRAVÁ RODINA A ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL ZE DNE NA DEN

 

Životní styl každého člověka je do značné míry pouze jeho soukromou záležitostí. V případě, že se člověk obrací k odborníkům o radu ve věci svého bydlení, což bezesporu věcí soukromou je, a chce obdržet kvalitní služby s hodnotným výsledkem, nevyhne se ani nahlížení do svého soukromí. Pokud se takovému postupu brání, nemůže očekávat prvotřídní výsledky a musí se spokojit s výsledky „ucházejícími“, které vycházejí z povrchní analýzy. V takovém případě míra toho, do jaké hloubky se podaří problémy ve výsledku obsáhnout, závisí nejvíce na investorovi samotném – na jeho zkušenostech a analytických schopnostech, na jeho úspěšnosti při definování zadávacích podmínek.

 

Jelikož stavba není jednorázovou investicí, ale úzce souvisí s našim životem v přítomnosti, budoucnosti a do jisté míry též v minulosti, musíme v prvé řadě analyzovat dosavadní vlastní život všech zúčastněných, počínaje zažitými zvyky a nezbytnými povinnostmi, konče zálibami a komunikací rodiny navenek.

Teprve poté, co máme jasno v tom, co bylo „dobře“ a co „špatně“, má smysl jít dál: uvažovat o budoucnosti. Tyto perspektivní úvahy obvykle spojujeme s představou něčeho lepšího – a to nejen ke vztahu k domu, ale i ke vztahu k sobě.

 

Investice do nového životního prostředí mají smysl jen tehdy, když máme oproti stávajícímu stavu získat něco navíc. Obvykle je to něco, co se dá nazvat „životním prostorem“. Dominují motivace z těchto dvou kategorií: financování bydlení a mezilidské vztahy.

 

Mnozí získávají dojem, že nový dům nebo byt vyřeší všechny jejich dosavadní osobní a vztahové problémy. Netvrdíme, že to tak může být. Ovšem považujeme za užitečné zamyslet se nad různými příklady z životní praxe, se kterými se každý z nás dnes a denně setkává ve svém okolí.

 

Například:

... přestěhování „do svého“ může znamenat vítané osamostatnění mladé rodiny: zbaví její členy traumatizující přítomnosti a nežádoucího vměšování starší generace. Ovšem mnohdy gró problémů zůstává nedořešeno. Místo konfliktů s rodiči nastává kulminace konfliktů mezi oba novomanžely, obtíže ve výchově dětí, zvláště když není po ruce nikdo, kdo by suploval a vhodně doplňoval roli dozoru a vychovatele, apod..

... tím, že bude mít v bytě každý člen rodiny, včetně dětí, svůj pokoj, předejde se mnoha konfliktům; na druhou stranu je zoufalé, když se tak děje i na omezeném půdoryse – malé komůrky zvyšují depresivní stavy jednotlivců a tím vedou opět ke konfliktům, ať již se projevují „nahlas“ anebo, ještě hůře, když zůstávají skryté; stejně tak izolace dětí vede k bezprizornosti a může být velmi nebezpečná; dítě, které má v brzkém věku své vyhrazené soukromí, bude mít méně schopnosti přizpůsobení se kolektivu atd.

... žena se bojí, aby nezůstávala v kuchyni sama mimo dění v rodině, bez možnosti komunikovat s návštěvami – prosadí si tedy propojení kuchyně s obývacím pokojem; pokud je kuchyně v intenzivním používání, nastávají pak v praxi situace, které mnohdy vedou k ostrým konfliktům – kuchyňský provoz má totiž mnoho rušivých projevů, ať už se jedná o hluk, zvýšení teploty, pachy nebo osvětlení, a pokud se neomezujeme jen na vaření kafe a studenou kuchyni, může se stát, že se žena ocitne opět sama – když se manžel naučí chodit na televizi a posezení k sousedům a děti zalézat ke svým počítačům... tentokrát je ovšem sama ne v útulné kuchyni, ale ve velkém prostoru, třeba i s velkou prosklenou stěnou zírající do tmy... troufám si tvrdit, že „na psychiku nic moc“.

 

Dalším jednoduchým a známým příkladem je:

... přesun bydliště z venkova do města povede ke zkrácení cesty a času nutného pro přepravu do zaměstnání a škol, nicméně může znamenat trvalé traumatizování hlukem, smogem a pod.

... v přesunu bydliště opačným směrem nastávají situace opačné: pokud je parcela klidná, i my  spíme klidnějším spánkem, nicméně tratíme více času dojížděním a náš životní prostor se zúžil o značnou část společenských aktivit, které byly dříve na dosah.

 

Při výběru místa bydliště býváme obvykle přecijen více obezřetní a většinu změn si zvolíme cíleně, případně je přijímáme jako nutné zlo. Důrazně varovat bychom měli před nejvíce opomíjeným jevem, a tím je hluk, zejména hluk pocházející ze silniční dopravy – zdá se, že rychlý dosah silničního tahu je nám mnohem milejší než zdraví naše i zdraví našich dětí (o závažných negativních dopadech automobilového hluku i smogu na zdraví člověka už bylo vyřčeno a napsáno dost a dost).

 

Je zde i problém záludnějších změn, které se týkají vnitřního řešení bytu a jejichž působení nebývá laikem včas odhaleno. Častý je přechod bydlících z bytu v panelovém domě a toto jsou typické situace:

... panelákový byt měl malé místnosti; stavíme nový dům a máme dojem, že s podobnými mírami též vystačíme; jelikož nám „všichni radí malá okna“ (ano, i takové časy tu nedávno byly) – necháme se přesvědčit, že jsou nezbytná; poté se divíme, proč místnosti působí mnohem stísněnějším dojmem – a ani si neuvědomíme, že jim chybí jen ta velká paneláková okna, která dávala množství světla a slunce a obvykle i poklidný výhled do otevřeného prostoru... v našem domě jsme o toto optimistické působení přišli;

... v paneláku nám vadili sousedi nad hlavou; stavíme nový dům a neuvědomujeme si, že dřevěný strop bude přenášet hluk ještě více a obývák bude neobyvatelný kvůli našim vlastním dětem, které pobíhají a skáčou ve svých pokojích v patře a dupou po schodech...

... v paneláku jsme běhali po schodišti i čtyři patra! a dalo se to přežít; rozhodneme se pro patrový dům a říkáme si, že jedny schody nás přeci nezabijí; brzy po nastěhování zjistíme, že méně schodů neznamená vůbec pokrok: běhat po schodech mezi bytem a venkem není nic proti otravě zvládat 16 a více schodů mezi jednotlivými pokoji... mezi lednicí a zubním kartáčkem... mezi kuchyní a dětskou postýlkou...

 

Ale vraťme se k tématu „nový byt = nový život“.

Musíme si přitom uvědomit jednu podstatnou věc: tak, jak nové krásné šaty z nás neudělají modelku (museli bychom se o sebe začít velmi intenzivně starat a hlavně se „hejbat“), tak ani nový sebedokonalejší dům z nás neudělá nové a lepší lidi.

Na druhou stranu: nové kvalitní šaty nám dají šanci cítit a projevovat se lépe. Stejně tak nový kvalitně navržený a zpracovaný dům nám dá možnost lépe zvládat svůj život a zdárně prospívat.

Musíme však vědět, co přesně chceme a co všechno budeme moci a umět věnovat na oltář našeho zdravého budoucna. Jak říká lidská zkušenost: vše je o vůli a vnitřní síle. Tak jako otázka „bylo dřív vejce nebo slepice?“ nevede stále nikam, můžeme utloukat špačky i touto hádankou: „co je prvotní podmínkou našeho zdaru: dobrý dům nebo naše vnitřní síla?“.

 

 

 

POVÍDÁNÍ O TOM,

JAK STAVBA OVLIVŇUJE PARTNERSKÉ A RODINNÉ VZTAHY

 

Přínosem stavby nového domova pro vzájemné vztahy v rodině (ať už jde o byt, rekonstruovaný dům nebo novostavbu)  může být jedna podstatná věc, a to: závažnost úkolu a nutnost se na něm podílet. Jinými slovy: společná práce lidi sbližuje a stmeluje.

Máme na mysli jednak oblast „intelektuální“, kdy vymýšlíme, rozhodujeme se, zařizujeme, jednáme s vnějšími subjekty apod. – a pak oblast „rukodělnou“, tj. samotnou stavbu.

 

Ta druhá oblast, která vyžaduje naši fyzickou námahu, se zdá pro rodinnou souhru snad i důležitější, než oblast první – asi tak bude soudit každý, kdo někdy svou ruku ke společnému dílu přiložil. Je to tím, že při rukodělné práci a při zodpovědné činnosti se lidé nejvíce projevují, odkrývají své silné i slabé stránky – a práce je nutí se navzájem přizpůsobovat, učit se jeden od druhého, pomáhat si a chápat se ve svých schopnostech i potřebách. Nakonec i radost ze společné práce je mnohem kladněji a intenzívněji prožívaná, než když se nad něčím pachtíme sami (jednak vydáváme neúměrně větší námahu, a navíc pak často posloucháme výčitky – někdy manželky, jindy dokonce i vlastního svědomí – že to mohlo být „jinak“ a „líp“).

 

Abych tuto problematiku přiblížila více, upozorním na chybu, která se bohužel velmi často děje a je podstatnou příčinou neporozumění a rozepří, zvláště v mladých rodinách: špatně je, když se stavby ujme jen jeden z obou partnerů, případně když rozhodování v zásadních otázkách není řešeno společnou dohodou, ale „diktaturou z jedné hlavy“.

Tak jako v ostatních činnostech v partnerském vztahu je důležitá kooperace a souhra, o to více je tento přístup nepostradatelný ve věci výstavby domova. Můžeme se jakkoliv „vymlouvat“ na nezbytnost dělby práce, kdy si muž a žena rozdělují své úlohy a jeden druhému se do jeho oboru nemíchá. Takto lze nechat manželku vařit a muže štípat dříví (většinou).

... Ale nelze tuto dělbu práce aplikovat na stavbu domu, tak jak se to dnes běžně praktikuje, tj. že:

projekt domu řeší muž (který mnohdy nepovažuje za nutné manželku zapojit do tvorby návrhu domu víc, než výběrem vzoru v katalogu rodinných domů a poté seznámením s hotovým návrhem),

běhání po úřadech odbývá manželka (na mateřské má více času než zaměstnaný muž),

stavbu opět válí a koordinuje muž (ano, jde vesměs o namáhavou chlapskou práci, které přeci ženská nemůže rozumět) a nakonec:

výběr stylu interiéru, povrchových materiálů a zařízení opět je ponechán na manželce (ať má radost a pocit, že ona je „paní domu“ – ostatně pro muže bývá tato fáze stavby obtížnější než dotěrný hmyz).

Neříkám, že tento model nepostrádá určitou logiku, ale kdo si jím nějak takto zhruba prošel, nechť se zamyslí nad tím, zda všechno dopadlo tak, jak si oba partneři na začátku představovali...

 

Zakopaný pes je totiž v tom, že pokud chceme spolu žít, musíme SPOLU i VŠE OD ZAČÁTKU ŘEŠIT. A to nejen povrchně stylem „souhlasíš / nesouhlasíš“. Každá z otázek a etap výstavby domu má tolik variací a různorodých stránek, že je nelze odbýt pouhým ANO/NE. Jen málo manželských párů se zná natolik, že může jeden suplovat v rozhodování druhého. Velmi často se setkáváme s tím, že teprve nad návrhy se partneři podivují nad názory jejich druhé polovičky, o kterých měli dříve zcela opačnou – anebo žádnou představu...

 

Je tedy důležité si uvědomit: když začít SPOLEČNĚ budovat, tedy se připravit na dlouhé diskuze, nebát se klást otázky a dbát na naprostou otevřenost a upřímnost jednoho k druhému. A dále si zavčasu rozmyslet, kolik svého času a vlastní námahy chceme a můžeme do stavby investovat – tak, abychom z ní mohli mít nejen povšechný užitek (bez natažených šlach,  přemožených zad, přetížených kloubů či horších katastrof na vlastním zdraví), ale též společnou a všeobecnou radost.

Jen tak můžeme investici do stavby kladně promítnout do svého budoucího harmonického osobního a rodinného života.

 

 

 

PROČ SE NA MALÝCH STAVBÁCH FUŠUJE ?

aneb BLUDY, BLUDY, BLUDY

 

Jeden by řekl, že fušování v oboru stavebnictví je výhradou podvodníků. Fenomén fušování je však natolik rozšířený a natolik progresivní ve svém šíření, že se podobá epidemii černého moru.

Zamyslíme se nad běžnou situací, dotýkající se stavebníka – amatéra, který staví svépomocí anebo si sám (bez fungujícího odborného dozoru) stavbu řídí – tj. sjednává si jednotlivé řemeslníky a dodavatele.

 

Představte si kupříkladu zedníka, kterého si najmete třeba na betonování hrubých podlah nebo na omítání. Jste přesvědčeni o jeho serióznosti, je ochotný, pracovitý, pečlivý, máte na něj reference od dalších „spokojených“ stavebníků... Tento zedník Vás bude přesvědčovat o tom, že:

·        beton se míchá v postupu voda + cement a do toho plnivo (písek a štěrk)

·        malta na omítky musí mít více vápna a více vody než je uvedeno v normě („nesmí šustit“),

·        mokré procesy (betonování, omítání) můžete s klidem provádět i za mrazu – stačí přidat do směsi zázračnou vodičku a vytvořit „nemrznoucí směs“

Jedna, druhá i třetí informace nemají nic společného s odborností a pokud se jimi stavebník řídí, zapláče, tedy pokud dané neštěstí vůbec zjistí.

Řeknete si: zedník podvodník. Ale ono to tak ani nemusí být!

Najednou se dovíte, že při stavbě svého vlastního domu zedník používá přesně tytéž vadné postupy a opravdu věří tomu, že se „nic nestane“!

 

Ptáme se, kde vznikají tyto dezinformace a zdroje vadných technologických postupů?

Příčin je několik:

·        zedníci mají těžkou práci a tu si chtějí maximálně ulehčit; v případě betonu se jim líp míchá, v případě malty se jim líp nahazuje;

·        zedničina je sezónní řemeslo a tak logicky v dnešním tržním hospodářství je snaha sezónu maximálně prodloužit – každému jde o maximální možné výdělky; zdí, betonuje i omítá se za mrazu, jako by to bylo „normální“; současně je výrazná tendence nahrazovat na stavbách tzv. „mokré“ procesy procesy „suchými“ – ovšem zapomíná se, že i ty mnohdy vyžadují teploty poněkud výše nad nulou!

·        zedník je obvykle absolvent učňovské školy, vyjímečně střední stavební školy; jako takový nemá potuchy o složitosti technologických procesů z pohledu vysokoškolsky vzdělaných odborníků; přesto, že jeho náhled na konkrétní problematiku je velmi povrchní, útržkovitý a jednostranný, tváří se před laickou veřejností jako fundovaný odborník a takto napomáhá šíření a utvrzování dezinformací;

 

To, co jsme uvedli na příkladu oboru „zedničina“, je děje obdobně, s větší či menší markantností, v ostatních stavebních oborech. Zkuste najít firmu, která by Vám správně vybetonovala uložila výztuž do betonových podlah, správně osadila okna, správně osadila nebo smontovala komín... To, že firma prohlašuje, že je v dané oblasti odborníkem, ba i s celorepublikovou působností a desítkama poboček, vůbec neznamená, že ví, jak se to správně dělá.

 

Tato totální neodbornost v praxi má stále stejné příčiny:

·        ulehčení práce

·        prodloužení stavební sezóny

·        neadekvátní nebo zcela absentující odborná průprava

Společným jmenovatelem všech příčin je pak příznačná snaha ušetřit: ponížit firemní náklady, navýšit zisk. Nevědomost se stává zdrojem „odvahy“. A tato „odvaha“ má zelenou, když stavebník NEVÍ.

 

Praxe zatím nechává domy, stavěné na přemrzlých betonových základech, vykazujících pevnost nepatrně vyšší, než je pevnost zhutněného písku, obvykle stát – vady vzniklé nesprávnou technologií betonáže tedy obvykle neidentifikujeme, a pokud se nějak projeví (praskliny zdiva apod.), nevíme o jejich příčině. Vnímáme teprve to, co je dobře vidět, jako jsou opadané omítky, vydrolený sokl, zatékající střechy, kondenzace oken, prosakující spodní voda, vyboulené podlahy a jiné... Přesto se obvykle sami pravé příčiny nedopátráme, a pokud ano, neznamená to, že vady a škody budeme mít šanci napravit a vynahradit. Problémy s reklamací vad nabývají v kvantitativních i kvalitativních měrách a dotýkají se „astronomických výšin“... Hrozba zřícených stropů – tedy situací, kdy už jde o život, je pak stále aktuálnější... Havárie velkých mostních staveb by měly být dostatečnou výhružkou, kterou bychom měli začít brát vážně.

 

Je zvláštní, že takovou „obyčejnou“ věc, jako je informovanost a vzdělanost, nelze nijakým způsobem postihnout v době, kdy máme tolik informačních možností, jako ještě nikdy dříve.

Namísto toho, aby se šířily informace pravdivé a užitečné, zjišťujeme, že nejen laické hospodské či internetové diskuzní kroužky, ale i tzv. „odborné“ publikace, obsahují mnoho dezinformačních bludů!

 

Můžeme se jen ptát, KDO a PROČ má na tomto zájem – plést pojmy a utvrzovat zákazníky v nepravdách?

Když si správně odpovíme, nezbývá nám jakožto „ohroženému druhu“ (tj. klientovi ohrožovanému dravým tržním prostředím) se bránit tím nejnáročnějším, ale jedině správným způsobem: totiž, že budeme tyto nepravdy odhalovat a s protikladnou snahou a ještě intenzívnější silou hledat a šířit pravdu. A především: naučit se hlasitě bránit svá práva.

 

 

 

 „ŠETŘETE ENERGIÍ – BOJUJTE ZA EKOLOGII!“

aneb STRAŠIDLA JSOU OD TOHO, ABY STRAŠILA LIDI

 

Zdá se, že lidé zapomněli počítat. Jako by je ve škole neučili „kupecké počty“. Čím více máme přístrojů, které počítají za nás, tím více je zapomínáme správně používat...

(text v přípravě)

 

 

 

Mistři FENG-ŠUEJ stavěli dobře pro čínského císaře.

Mistři ARCHITEKTI staví dobře pro naše lidi.

 

Stalo se mi, že jeden dům v naší vsi označili jeho uživatelé za velmi vydařený a nezasvěcení sousedé za „přívětivý dům, který byl stavěn podle pravidel FENG-ŠUEJ“... Tento dům jsem navrhovala dřív, než jsem získala vlastní povědomí o tomto čínském učení, prezentovaném v naší době jako „vědecká teorie o zdravém a harmonickém bydlení“...

 

My architekti se nestačíme divit: tolik nových mistrů budování domova...! a ani nemuseli chodit do škol...

Někdo má talent na zpěv a nemusí absolvovat konzervatoř, přesto dokáže potěšit lidi a sklidit jejich obdiv. Jistě měl v životě dobrého učitele, byť jím byla „jen“ jeho matka. Jiný má talent na cítění – a umí odhadnout nemoc druhého člověka, někdy i lépe než studovaný doktor. Jistě si prožil krutou zkušenost vlastní anebo někoho blízkého. Jiný má talent na praktičnost a umí navrhnout bydlení lépe než leckterý architekt. Takový člověk musel mít hodně životních příležitostí svůj talent uplatňovat a praxí se lecčemus naučil.

 

Ovšem stavění... stavění není jen o „umění s dobrou intuicí“.

 

(text v přípravě)

 

 

 

STAVEBNÍ POZEMEK OVLIVNÍ VŠE DALŠÍ

– nezdráhejte se včas poradit u odborníků !

 

„Máme pozemek! - můžeme začít shánět projektanta“ - takto postupuje naprostá většina stavebníků rodinných domů. Jak se vypořádat s negativy vybrané a definitivní parcely? To už se nechá na projektantovi.

 

Jistou míru „negativ“ hlídá stavební zákon – nedovolí, aby stavební pozemky vznikaly na místech, která ze své podstaty znemožňují zdravé bydlení. Životní prostředí je však natolik rozmanité, že byť by parcela úřady schválená pro obytnou výstavbu splňovala všechny obecné požadavky, vždy se může najít „něco“, co stavebníkovi udělá čáru přes rozpočet.

 

Je potřeba si uvědomit:

1) hlavní starost developera, který prodává parcely, je „počítat metry čtvereční“ a zisk;

2) bezproblémové lokality vhodné pro bydlení jsou už dávno zastavěny a nové atraktivní obytné zóny jsou k dispozici vyjímečně, za vysokou tržní cenu;

3) nekvalita běžných parcelačních plánů pro obytnou zástavbu dosahuje takové míry, že je s podivem, kam se poděly pravomoci všech územních plánovačů a městských architektů. Bohužel v praxi neplatí příkaz, daný profesní etikou architektovi, urbanistovi: „Navrhuj zástavbu tak, abys v kterémkoliv z možných bytů sám chtěl bydlet!“.

 

Při výběru stavebního pozemku zvažujeme a řešíme:

·        velikost, tvar a orientaci pozemku vůči světovým stranám;

·        napojení na inženýrské sítě a dopravu;

·        terénní, geologické, hydrogeologické a morfologické podmínky (svažitost, odvodnění, zdroje vody);

·        meteorologické a přírodní vlivy;

·        zatížení ochrannými pásmy, zvláštními zájmy, věcnými břemeny; vlivy dopravních koridorů aj. negativních zdrojů;

·        občanskou vybavenost lokality, dostupnost životních potřeb, včetně denní rekreace, přírody;

·        okolí pozemku, specifika lokality, funkční využití sousedních parcel a okolních ploch v současnosti a v budoucnu;

·        osobní prostorové, sociální, citové, zdravotní a jiné vazby budoucích obyvatel vůči místu...;

·        a samozřejmě cenu.

Které z kritérií bude pro výběr pozemku zásadní, to určuje jednak stavebník sám, jednak objektivní požadavky místa – ve vazbě na závažnost daného problému.

 

K ostudě projektantů přehršel nezdařilých realizací rodinných domů potvrzuje, že nedbale zvažované danosti parcely se běžně projevují teprve při stavbě anebo časem po nastěhování (typické pro katalogové domky, „od boku“ osazené do terénu).

Schopný a poctivý projektant se může i s problematickým pozemkem vypořádat uspokojivě. Někdy dokáže „nemožné“ – třeba upravit nešikovný tvar parcely vyjednáním záměny částí sousedících pozemků... Nicméně zdaleka ne vše lze ovlivnit umem či zvýšením rozpočtových nákladů.

 

Přenést se nad problémy, které jsou pro projektanta zřejmé a technicky řešitelné – to bývá pro investora „pouze“ otázkou peněz. Mnohem horší jsou ale situace, kdy stavebník svým necvičeným okem podcení svažitost terénu, nezváží ze všech hledisek orientaci parcely vůči světovým stranám, nebo když předem nezjistí, že „za humny“ se počítá s výstavbu silničního obchvatu... a poté osloví projektanta, se kterým individuální problémy neřeší. Za stavebníkovy peníze pak řidiči kamionů zevlují po parádních terasách, jinde osiřelých vlivem silných západních větrů, drahá okna z obýváku jsou zatažená, aby měl obyvatel alespoň trochu intimity, nájezdy do garáží (pro svou strmost a stísněnost nepoužívané) dominují osluněným průčelím a pobyt na vytoužené venkovské zahradě zpestřuje skřípot brzd před prudkou zatáčkou...

 

K tomu, aby dokázal vše předem s úplností a patřičností zvážit, přizve rozumný investor zkušeného architekta. Výběr stavebního pozemku je záležitostí velmi individuální, každý jsme jiný a tudíž i naše požadavky a priority se velmi různí. Jsou ale hlediska, která jsou pro nás pro všechny společná - tedy pokud se shodneme na základních principech tzv. zdravého životního stylu. Architekt je od toho, aby se dokázal v těchto obecných hlediscích a požadavcích správně orientovat a promítat je do praxe, aby vytěžil maximum z podmínek té které stavební parcely, a to vše dokázal sladit s investorovou jedinečností a jeho finančními možnostmi. Znamená to, že musí od počátku věnovat patřičnou pozornost investorovým požadavkům, tyto odhalit, determinovat, utřídit a výběr pozemku nasměrovat tak, že budoucí práce na projektu a realizaci domu a pak i samotné bydlení budou prosty nežádoucích překvapení a všemožných komplikací, které zásadně vedou k navyšování investic a snižování komfortu.

 

Přestože chceme ve výběru svého trvalého životního prostoru spoléhat zejména na svou intuici a vlastní rozum, přestože máme kolem sebe nejrůznější zdroje „zaručených rad“, tak nelze opomíjet, že výběr stavebního pozemku je věcí zásadní a pro náš život určující. Zaslouží si přímou účast odborníků stejně, jako dům, který budeme chtít vystavět.

 

 

 

 

PROČ STAVEBNÍCI RÁDI LISTUJÍ KATALOGY RODINNÝCH DOMŮ

– a proč si bez dobrého projektanta nemůžeme správně vybrat

 

V zásadě nic nelze namítat proti snaze ušetřit náklady na projekt tím, že si vybereme již projekt hotový – když nakoukneme do pár katalogů, máme pocit, že z tak široké a pestré nabídky si musí vybrat každý.

 

Skutečnost, je však taková, že za námi přicházejí klienti se dvěma - třemi vybranými domky a jsou z nich bezradní – vždy se jim zdá něco špatně.

Poté, co podrobíme analýze všechny výchozí podmínky a jejich požadavky, vzniká z našich rukou návrh zcela odlišný od původně vybraných katalogových návrhů – a teprve ten je přijat se spokojeností.

 

Jen z tohoto příkladu vidíme, že kvantita nabízeného materiálu zdaleka nedosahuje té míry, aby byla přijatelná po stránce kvalitativní.

 

***

Jedním z důvodů, proč si stavebník těžko dokáže vybrat z nabízených hotových projektů, je kolize mezi vybraným projektem domu a stavebním pozemkem. Tento problém po dvacetiletí krutých omylů se již vryl do obecného povědomí stavebníků. Nesoulad projektu a pozemku počíná orientací domu vůči slunci a přístupové komunikaci a pokračuje výčtem mnoha dalších místopisných vlivů (viz samostatná kapitola).

 

Další podstatný problém spočívá v tom, že katalogový dům z nabídky „katalogových magnátů“ bývá vlivem tlaků stavebních firem naprojektován tak, že vykazuje běžně o cca čtvrtinu vyšší náklady vlivem překombinované dispozice (s neekonomickými rozpony, předimenzovanými prvky krovu, nesmyslnou členitostí půdorysu a střech, přehnaným počtem detailů, které stavbu prodražují, atd.).

Navíc v něm bývají zakomponovány dispoziční „chyby“, které si vynucují „změny projektu“ za další úplatu (proč vzniká tak často dojem, že i „blbec“ by to udělal líp?).

Další chyby nejsou laikovi vůbec parné a jelikož jsou vcelku obecné v běžné projektantské praxi, bývají přehlíženy (např. běžně je ložnice rodičů v sousedství dětského pokoje a jejich postele odděleny jen tenkou příčkou; jinou běžně „tolerovanou“ vadou jsou kolize otevírání dveří anebo znesnadněný přístup ke spotřebičům, zařizovacím předmětům apod.).

 

Je nutno upozornit na fakt, že autory těchto projektů bývají zpravidla studenti a projektanti stavaři. Velmi často jsou projekty přejímány ze zahraničí, zejména z USA (to je katastrofa už když pomyslíme na mnohdy zcela odlišné klimatické podmínky míst, pro která projekt vznikal). Pokud je autorem architekt, jde obvykle o dům vyšší kategorie, často atypický (patřil konkrétnímu pozemku a majiteli). O tom ovšem stavebník téměř nebo vůbec nic netuší...

 

Nelze se spolehnout ani na profesionálně zpracovaný katalog, který uvádí, že obsahuje návrhy od schopných architektů (což nemusí být zdaleka pravda). Pokud má tento katalog profesionální úroveň, může být dobrou inspirací, ale zpravidla vždy jsou nutné alespoň úpravy zohledňující konkrétní stavební pozemek – což ovšem může být natolik zásadní, že přes veškerou snahu se nám nedaří víc, než původní návrh „postavit na hlavu“. Na druhou stranu „inspirace“ má i své negativní stránky – pokud nemáme odpovídající znalosti, zkušenosti a nadhled, může nás zavést úplně jinam, než potřebujeme.

 

Nejvážnější problémy (a s tím spojené ztráty investičních prostředků) vznikají tehdy, když neznalý stavebník volí dům určený pro rovinatý pozemek a netuší, že jeho parcela je natolik svažitá, že by „do základů“ vměstnal ještě jedno patro... Těchto nešťastných případů je zvláště u nás na Vysočině přehršel. Mají za následek neúměrné zvýšení nákladů na spodní stavbu a tragikomické řešení pozemku, který ztrácí možnost být efektivně využitý.

 

Další nešťastné situace vznikají tím, že stavebník zjišťuje závady v dispozičním uspořádání domu (zejména přehnaná „miniaturizace“ a roztříštěnost jednotlivých místností) až v průběhu stavby a snaží se stav „napravit“ vlastními silami, případně za neodborné pomoci různých rádoby odborníků (totiž zedníka můžeme zkoušet z toho, čím a jak se lepí cihla k cihle, ale je nemístné po něm chtít umění odpovídající šestiletému studiu na fakultě architektury, umocněném dlouhodobou projekční praxí).

 

V závěru nutno upozornit na jeden aspekt, který je stále a dlouhodobě přehlížen, přestože si zaslouží největší pozornost. Jde o to, že „hotové projekty“ nějakým způsobem „předurčují styl našeho bydlení“. Zkrátka byly nastaveny „někým“ a „nějak“ (poetik by zde použil termínu „neviditelná ruka trhu“) určité standardy, které se trh s bydlením snaží dodržovat a podporovat. Je logické, že tyto standardy vznikaly a vznikají pod tlakem komerčních vlivů různých podnikatelů a podnikavců, živících se stavebnictvím.

A tak máme nadiktováno například, že: „musí být v domě několik sociálních zařízení“, „pračka a kotel musí mít extra místnost“, „kuchyň musí být spojena s obývákem přes barový pult“, „dřez musí být pod oknem“, „vždy musí být v obýváku krb“, „vždy musí být z obýváku francouzské dveře“, „vždy musí být schodiště co nejúspornější“, „nevadí, že jsou místnosti miniaturní, ale hlavně že jich je hodně“ atd. atd. – samozřejmě nejde o pravidla, ale o příklady, které zrovna při otevření libovolného katalogu RD praští do očí, a podléhají módním vlnám.

Stavebník by si měl uvědomit, že to, co vidí v nabídce stavebního trhu nebo u svých známých, ještě zdaleka neznamená, že je to právě ono správné a pro něho a na jeho pozemku vhodné!

Od toho je právě role osvíceného a nezávislého projektanta – architekta, který se dobře vyzná v niancích různých stavebních možností a životních stylů a dokáže poradit tak, abychom v domě měli to, co sami chceme a jsme schopni zaplatit a ne to, co se nám jen tak nabízí, ne-li dokonce pod tlakem vnucuje.

 

 

 

 

 

O KUCHYNÍCH A VAŘENÍ V BYTĚ

 

Kdysi jsem měla za úkol spolupracovat se zkušeným panem architektem na návrhu bytového komplexu. Překvapilo mě, jak malé kuchyňky byly navrženy ve všech bytech. Nejen že jim chyběl kontakt s ostatními místnostmi v bytě a slušná jídelna, ale byly zcela miniaturizované, denního světlo vpuštěno jen malým oknem v koutě zastíněném sousedními fasádami, bez šance zde dostat ranní slunce, bez výhledu... zkrátka kobka pro trestance. Mělo se jednat o prestižní byty vyšší kategorie, se střešními terasami... Zeptala jsem se tedy pana architekta, jak si v takové kuchyni představuje vařit. Po chvilkových rozpacích zaznělo: „Já jsem nikdy nevařil“. Jelikož následoval smích, který snad měl přesvědčit o tom, že se jedná o zcela dostačující a vtipné zdůvodnění, vzbudila jsem u investora zájem o změnu a ujala se nového návrhu dispozičního řešení...

(pokračování v přípravě)

 

Za nejhorší trest v domácnosti považuji tento:

Když nemůže kdokoliv z rodiny připravit kdykoliv jakékoliv jídlo, na které má zrovna chuť, aniž by tím (totiž tou přípravou) otrávil ostatní členy domácnosti.

 

Možná si to dnešní architekti a návrháři neuvědomují, ale dobré jídlo, na které máme chuť, je základem našeho zdraví. A abychom měli tu chuť i poté, co se s ním vypipláme, nesmíme slyšet žádnou kritiku typu: „Ty už zase rachotíš!“, „Bože, to je smrad!“ „Nechceš s tím počkat, až skončí ten fotbal?!“, natož výmluvné bouchání dveří, a tak dále a tak podobně. Jestli si kuchyň zařídíme tak, že v ní nemáme patřičné podmínky a klid na soustředěnou práci, nebude nám nikdy dost dobře chutnat a spíš se dočkáme žaludečních a jiných potíží... Stres, nevhodné rozptylování pozornosti a už vůbec ne hádky do kuchyně nepatří!

(pokračování v přípravě)

 

 

 

NÍZKOENERGETICKÉ A PASÍVNÍ DOMY A VELMI VYSOKÝ A JEŠTĚ VÍCE AKTIVNÍ BYZNYS

aneb Jak krutě můžeme doplatit na dobře míněné šetření

(v přípravě)

 

 

* * *